Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟜

Když jsme vyšli z pizzerie, městské ulice byly již zcela zahaleny do černočerné tmy, přičemž to jediné, co ji narušovalo, byla matná nazlátlá světla vycházející z LED žárovek pouličních lamp.

„Takže...teď už mi konečně prozradíš, proč seš od východu ze školy taková, řekněme, nesvá...?"

Kdy už s tím dá konečně pokoj?

„Nemám ti co prozradit, nic se nezměnilo," stále jsem si opakovala to svoje, i když jsem moc dobře věděla, že to bohužel nemá požadovaný efekt.

„Zase kecáš."

„Tak mi klidně nevěř, ale vážně je všechno v pohodě," odvětila jsem kapitulačně.

„Prcku, prcku, prcku...můžeš mi lhát, jak chceš, ale jak už jsem řekl, stejně na to přijdu."

„Nic se neděje, takže přestaň bejt tak směšně paranoidní," odsekla jsem již se znatelným podrážděním v hlase.

„Když myslíš...tak se teda přesvědčím sám," oznámil mi potměšile.

„Cože?" vylétlo mi vyděšeně z pusy, čehož jsem taky rázem litovala. Gill tak očividně poznal, že uhodil hřebík na hlavičku, jelikož na tváři se mu opět objevil onen pro něj typický, problémy věštící úsměv.

„Notak, moc dobře víš, o čem mluvím, ne?" zeptal se a se šibalským úšklebkem přes celou bledou tvář tázavě povytáhl obočí.

Zakroutila jsem hlavou. Odmítala jsem riskovat, že by z mého tónu hlasu mohl poznat další lež.

Mlčky a především děsivě pomalu ke mně přistoupil o několik kroků. Já instinktivně stihla ustoupit sotva o jeden, než jsem zády náhle narazila do zdi. Hned, co se bříška mých třesoucích se prstů dotkla červené a na dotek nepříjemně hrubé, cihlové zední struktury, bylo evidentní, že jsem kompletně v pasti. V Gillově pasti.

Mým roztřeseným tělem rázem projela silná vlna nervozity a strachu z toho, co bude následovat. Ať už to ale bude cokoliv, nesmím ho nechat překročit hranice, znovu už ne.

Gill ke mně natáhl ruku a lehce mi dvěma prsty přejel po levé tváři, kterou intenzivně osvětlovalo zlatavé světlo nedaleké pouliční lampy.

Z jeho doteku mě automaticky zamrazilo, ovšem snažila jsem se to nedat ani trošičku najevo. I když nakonec...jsem přeci jen trochu ucukla. Což byla další významná chyba. Akorát se mu tak potvrdilo, co na mě - i k mému zřetelnému překvapení - platí.

„Řekla jsem ti, abys to už víckrát nedělal, ne?" připomněla jsem mu podrážděně. Když viděl, jaký provokativní účinek na mě jeho gesta mají, triumfálně se nad svým nesporným úspěchem pousmál. Štvalo mě to, to snad ani nemá cenu podotýkat.

„Vážně? Promiň, nejspíš jsem...zapomněl." Nezapomněl, jenom jsi to naprosto ignoroval.

„Tak pojď, prcku, říkala jsi přece, že je to ještě kus cesty," vybídl mě nakonec a otočil se zpátky k odchodu.

S úlevou jsem vydechla a zády se „odlepila" ode zdi.

Čekala jsem, že tímhle ony jeho pokusy nadobro skončí. Ovšem bohužel pro mě, toto byl jenom první level. Ani jsem se nestačila znova nadechnout, než jsem se ještě jednou ocitla v Gillově pevném objetí.

Ale ne...tohle už ne!

V duchu mi Anděl sedící na mém pravém rameni radil, abych tomu ani nezkoušela podlehnout, abych se z onoho objetí nekompromisně vymanila a co nejrychleji spěchala domů, zatímco Ďábel mi do levého ucha našeptával pravý opak.