Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟚

Z polospánku, v němž jsem strávila celé odpolední vyučování, mě probralo poslední dnešní zvonění, konečně. Jenže tím pobyt ve škole ani zdaleka nekončil.

Nyní mě čekala jakási přípravka na olympiádu pod Gillovým vedením. Už jenom díky té představě jsem si připadala, jako by se můj prázdný žaludek opětovně ocitl na rozbouřeném moři. Ovšem co bych nepřetrpěla pro jeden z nejdůležitějších dílků mé životní skládačky.

Sbalila jsem si věci a co nejpomaleji se vydala do knihovny. Opravdu se mi tam nechtělo, ovšem stejné rezistentní stanovisko jsem měla i k opakování prváku. A tohle je bohužel poslední šance, jak se mu obloukem vyhnout. Konečně jsem se došourala do knihovny, ale kupodivu tam nebylo ani živáčka, což pro mě tedy bylo celkem překvapení. Příjemné...překvapení.

Popravdě mi ani tak nevadilo, že se má jednočlenná doučovací četa z nějakého záhadného důvodu zpozdila, i když tuhle soukromou studijní sešlost zinscenovala ona sama, a já tak mám celé kolosální prostory knihovny jen a jen pro sebe. Právě naopak, konečně jsem měla šanci si utřídit potřebné myšlenky.

Shodila jsem batoh ze zad a posadila se na jednu z čalouněných židlí náležících k velkému, obdélníkovému stolu z dubového dřeva a lokty se opřela o jeho naleštěnou desku.

Ovšem hned, jak jsem se bradou zapřela o hřbet dlaně, moje vzpomínky se vrátily zpět k onomu prapodivnému rozhovoru v koruně mého listnatého odpočívadla.

„Nemusíme se už o tom bavit." „Omlouvám se, omlouvám se, že jsem tě o tom přiměl mluvit, a to i vzhledem k tvojí imponující otrlosti."

Gill si evidentně z mého osvětlení, co ve skutečném světě znamená slovo omluva, nevzal vůbec nic, ovšem to bylo v tuhle chvíli to nejmenší, co mě znepokojovalo a svým způsobem i vytáčelo.

Ovšem když on sám nazval moji otrlost imponující, nejspíš nejsem zase tak mizerná herečka.

Kdybych ho neznala, pravděpodobně bych uvěřila, že ona úsměvná ohleduplnost byla opravdu míněna upřímně. Což je smutný, znepokojivý a vtipný zároveň.

Smutný v porovnání s tím, v kolika případech z daného počtu tomu tak skutečně je. Upřímná soustrast od kolika lidí je skutečným projevem lítosti, a ne jen instantním výrokem, jenž se nám dostane na jazyk téměř pokaždé, když uvidíme osobu v černém pohřebním hábitu, aniž bychom zesnulého člověka znali? Kolik případů se liší od tátova pohřbu? Silně pochybuju, že všechny ty, co nám tehdy přáli upřímnou soustrast, opravdu zajímalo, jakou bolest v nás smrt advokáta Jamese Williamse zanechala. Říkali to jen proto, že je to v takovéto situaci jakýmsi standardem, a ne z opravdové lítosti.

Znepokojivý z důvodu, jak přesvědčivá ona další pasáž jeho hry byla, a tím pádem jak dokonalej herec a hlavně manipulátor dokáže bejt. Z toho, jak umí ve vhodnou chvíli využít citového rozpoložení oběti, a účelově ji tak kompletně vyvést z míry, což mu pochopitelně jen nahrává do karet. Naštěstí se mi zřejmě ale povedlo přibarvit moji otrlost dostatečně na to, aby od tohohle herního manévru příště raději upustil. Ovšem i tak je to nanejvýš krutý a především nelidský. Zatímco si tak věrohodně hraje na ohleduplnýho empatika, v hlavě se za to jen pohrdavě vysmívá, stejně jako všichni individua jeho nátury a smýšlení.

A vtipný - nebo spíše politování hodný - proto, že si ten pitomec dle všeho vážně myslel, že tenhle lacinej trik zabere i na mě. Na někoho, kdo ještě neprodělal deziluzi života, by to s největší pravděpodobností i fungovalo, což ovšem je a zároveň není můj případ. Já tento proces jako takový za sebou nemám, nikoliv však z důvodu, že by mě teprve čekal, nýbrž proto, že já o Bellevillu, jeho obyvatelích a zejména životu v něm nikdy žádné iluze neměla, a díky němu s tím rozhodně nehodlám začínat.