Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟘

Plná nehorázného vzteku, dotčení a svým způsobem bohužel i pokoření jsem seběhla troje schody do přízemní hotelové haly a instinktivně se začala rozhlížet po čemkoliv, po jakékoliv indícii, jež by mě dovedla k té fialové kreatuře.

    Podvědomě jsem věděla, že se chystám provést čin relevancí úměrný sebevraždě, ovšem ani tohle vědomí nedokázalo přebít nepopsatelný vztek a nezlomnou touhu po adekvátní satisfakci, neboť Gillova drzost a bezostyšnost tímhle činem překonaly všechny možné hranice.

    Snesla jsem jeho nehoráznou dotěrnost, snesla jsem jeho přiblblý poznámky, dokonce jsem byla schopná vydržet i to, jak si se mnou pohrával po fyzický stránce, jenže tohle už přehnal ve všech možnejch směrech.

    Bezostyšně zneužil situace, do který mě sám uvrtal, což bych nejspíš dokázala nějakým způsobem ještě ustát, kdyby to ovšem neobnášelo onen sporý kus šedé bavlny, jenž jsem zjevně nucena nosit až do konce dnešního odpoledne. A proč? Pro jeho pitomou zábavu! Proto, aby se celej den mohl kochat pohledem na moji maličkost sužovanou znatelnými rozpaky a studem, jež ve mně nošení tohoto oděvu na veřejnosti vyvolává.

    I když...nejen...na veřejnosti. Gill si je jistě vědom faktu, že bych raději takhle předstoupila před celý Belleville, než aby mě v tomhle sporém kusu šedivé bavlny viděl byť jen na jednu jedinou vteřinu. Což je evidentně onen primární důvod, proč tenhle svůj ujetej nápad vůbec realizoval, jelikož mi tak nedává absolutně žádnou možnost volby, a tím pádem se ani nevystavuje riziku, že nedostane, co chce.

    Stále plná značného vzteku a dotčení, a tím pádem i možná až nadměrného odhodlání, jsem se nepřestávala rozhlížet po prořídlém davu v přízemní hotelové hale, když vtom moji pozornost konečně upoutalo to, co jsem tak vehementně toužila spatřit - sytě fialová, bavlněná mikina.

    Seskočila jsem z posledního schodu a odhodlaně se vydala k osobě u jídelního automatu na opačném konci kolosální místnosti.

    Gill se zrovna zvedal od výdejní přihrádky automatu, když se moje, téměř všeho smyslu pro racionalitu zbavená maličkost ocitla v jeho zorném poli, a jeho rty se při pohledu na mě roztáhly do širokého, vítězného úšklebku, jenž mi rozdrásal značně pošramocené nervy ještě víc.

    „Ale, ale, ale...kdo se nám to -"

    „Ty! Ty prohnanej zvrácenej zmetku!" S těmito slovy a nenávistnými plameny, jež mi plápolaly v očích, jsem ho bez sebemenšího zaváhání chytla pod krkem a veškerou svou silou, jež oproti té jeho byla sotva třetinová, ho prudce přirazila zády na výplňové sklo automatu, přičemž mu ze rtů vyšlo bolestivé syknutí. Vzhledem k tomu, že s inzultací tohoto rázu evidentně nepočítal, to nebyl zas až takový problém. Evidentně čekal, že ho konfrontuju pouze s nepodstatným pokusem o facku, jenž se mu - jako obvykle - podaří zavčas anulovat. Ale to se šeredně spletl. V tomhle případě by byla jedna facka zatraceně nedostačující zadostiučinění.

    Ignorovala jsem všechny zaskočené či zaujaté pohledy lidí, kteří se náhle stali svědky naší průbojné konfrontace. I když bylo mi jasné, že za pár vteřin si zase každý začne hledět svého. Stejně, jako tomu je v Bellevillu prakticky vždy.

    Ovšem ani prudký náraz temenem hlavy do tvrdého skla automatu mu překvapivě nedokázal z tváře kompletně smazat ten iritující, vítězný úšklebek. Překvapivě se ani nepokoušel z mého křečovitého stisku nijak vymanit, i když by to pro něj vzhledem ke znatelné tělesné převaze nad mojí maličkostí nebyl sebemenší problém.

    „Trochu silný slova na to, že jsem jen - dle tvýho názoru - nevychytal velikost, nemyslíš, prcku?" jízlivě se uchechtl a tázavě povytáhl obočí. „Máš nemalou kliku, že Mayer šel spolu s Donaldsonovejma vzbudit Andersonovou, poněvadž jsem si jistej, že kdyby viděl, jak krutě si napadla svýho parťáka na letošní chemicko-fyzikální olympiádu, tvá studentská složka by se dočkala několikanásobně delšího záznamu, než jsou všechny ty Jacobovy dohromady," poznamenal a znovu se kousavě uchechtl.