Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟝

Když Gill řekl, že naší další zastávkou bude centrum Bellevillu, nenapadlo mě, že to myslel doslova. „Mohl jsi mi aspoň naznačit, že plánuješ jít celou cestu pěšky," podotkla jsem vyčítavě a setřela si z čela několik kapek potu.

    Tenhle polední pařák vážně nebyl nic pro mě. Sice se mi už dvakrát podařilo Gilla donutit k zastávce u stánku s pitím, ale i tak jsem si připadala, jako bych posledních pár hodin strávila na Sahaře.

    „Promiň, prcku," utrousil s ironicky omluvným úsměvem. „Auto nemám a žádnej autobus bohužel nejel, takže..."

    „Takže nezbylo nic jinýho než pěší turistika," doplnila jsem jeho větu a ušklíbla se při znění té iritující přezdívky. Vím, že v případě mé výšky v porovnání s tou jeho je toto označení vcelku na místě, ale i tak bych byla radši, kdyby si to už odpustil. Jenže toho se v Gillově případě zjevně nedočkám. Pořád ho to dost baví, to je víc jak evidentní.

    Na čele se mi vyrosily další kapky potu. Během těch necelých dvou hodin, jež nám zabrala pěší cesta ze západního okrsku do centra města, teplota značně stoupla. Mohlo být něco přes třicet stupňů. Ovšem i přes dvě deci hroznové sodovky a více jak půl tuctu skleniček studené vody jsem měla v puse nelibé sucho.

    Kdyby mi Gill aspoň řekl, že má v plánu jít celou cestu pěšky. Nějak bych se podle toho určitě zařídila. Sice ani teď nevím ještě jak, ale nějak bych to prostě udělala. Minimálně bych se nevydala na tuhle túru v plátěných botách, i když je to stále ta jediná obuv, kterou mám. A která taky není zrovna vhodná na několikahodinové výpravy.

    „Už tam budeme," oznámil mi Gill, když jsme zahnuli za další roh a vyhnuli se třem procházejícím, přičemž mi všechny ženy věnovaly nechápavý pohled. Nedivím se jim, nebyly první, komu můj outfit připadal poněkud...vidlácký. Navíc ve velkoměstě, jako je Belleville, se tenhle styl moc často nevidí, takže chápu, proč moje extravagantní maličkost přitahovala tolik - výjimečně nechtěné - negativní pozornosti.

    „To teda doufám," povzdechla jsem si a setřela si z čela několik dalších kapek potu. Měla jsem pocit, jako by s každým dalším přechodem, co jsme přešli, stoupla teplota o jeden stupeň, a polední slunce tak smažilo moji maličkost zaživa. Potřebuju další sodovku, a to co nejrychleji.

    „A jsme tady," prohlásil hrdě Gill, když jsme zašli za roh historického muzea, a ocitli se tak před bellevillským obchodním centrem.

    „Tak jdeme dovnitř, ne?" pobídla jsem ho s úsměvem. Sice jsem netušila, co onen jeho šibalský úsměv zvěstuje tentokrát, ovšem i tak jsem neměla sebemenší zábrany. Podvědomě ovšem doufám, že ať už plánuje v obchodním centru vyvíst jakoukoliv hovadinu, neskončíme za to v cele předběžného zadržení, nebo ještě hůř...na titulní stránce nějakýho idiotskýho bulvárního časopisu, na jejichž slově Tracey tolik lpí. Už teď si dokážu představit to peklo, co by následovalo po zaplacení kauce.

    Hned, co jsme prošli automaticky otevíracími se vstupními dveřmi, pohltil mě chladný závan klimatizace. Slastně jsem vydechla, když ze mě opadla veškerá horkost, jež mě poslední dvě hodiny sužovala.

    „Takže čeho se chceš zbavit dřív? Dvoubarevnejch vlasů, nebo těch otřesnejch šatů?" zeptal se ultimátně Gill a pohledem ukázal na přízemní areál obchodního centra, jenž představovaly troje eskalátory, předražená bižuterie, trafika, McDonald, naproti němuž se odvážně pyšnil jeho největší konkurent - KFC, jedna z mnoha poboček Victoria's Secret, nehtové studio, obchod s nejnovějšími Apple produkty, korejská restaurace, kino, stánek s bellevillskými suvenýry a přepychová fontána s falešným zeleným porostem a několika zahradními lavičkami, jež se vznešeně tyčila přímo uprostřed kolosálního, sněhově bílými kachličkami vydlážděného přízemí.