Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟛

„Violet!" vypískla překvapeně a zároveň nadšeně Lily, když jsme se s ní a Jacobem náhle srazili u vchodu do jídelny. „Už jste to taky slyšeli?"

Já i Gill jsme přikývli na potvrzení ve stejnou chvíli. Byla jsem náležitě ráda, že během necelé minuty, již nám trval přeběh celé zahrady, se mi z oněch zbytečných obav a prapodivných pocitů podařilo kompletně vystřízlivět.

Je to jenom hra, a to jak z mojí, tak i z Gillovy strany. Žádné hranice porušené nebudou. On se chce nějak humánně zbavit Mandy, a zabít tak nudu, a já...no, řekněme, že nejsem proti tomu, aby se to její „lano úspěchů" značně natrhlo, a to především mou nespornou zásluhou. Když tak nad tím přemýšlím, kdo jiný by to vlastně měl udělat? Jsme nepřítelkyně už od chvíle, co jsem odmítla pozvánku do toho jejich snobskýho klubu. Pochopitelně, že její první životní selhání má být hlavně moje zásluha.

„Tak jdeme," vybídl nás všechny Jacob. „Už to začíná být poměrně o nervy." Tak s tím jsem nemohla nic jiného, než jen souhlasit.

„A kde že se vlastně máme sejít s Mayerem?" nadhodila jsem tázavě, zatímco naše čtyřčlenná skupina bloudila chodbami školní budovy.

Gill i Jacob jen mlčky pokrčili rameny.

„Myslím, že Mandy říkala něco o třetím patře," poznamenala zamyšleně Lily. „Ale nevím přesně, která třída nebo kabinet."

Co? Za nimi taky byla Mandy? Proč pan Mayer jako poštovního holuba poslal zrovna ji? Chápu, že nahánění všech osmi členů po celém areálu školy by asi nebyla pětiminutová záležitost, ale stejně mohl poslat aspoň někoho ze šprtů.

„A nezajdeme se nejdřív podívat do sborovny a pak do učebny chemie a fyziky?" navrhla jsem možná o něco později, než jsem mohla.

„To je dobrej nápad," připustil Jacob, ale taky hned na to zamítl Lilyin návrh, abychom se rozdělili do dvojic a každý se vydal do jiné učebny. Poté bychom zase museli shánět tu druhou dvojici, nebo alespoň takhle to řekl.

Obešli jsme sborovnu, učebnu chemie i fyziky...ale pan Mayer či jen zbytek naší soutěžní skupiny pořád nikde. Zkusili jsme i další, nyní ještě nenaplněné třídy, ovšem tam jsme pohořeli úplně stejně.

„Já už to vzdávám," prohlásila unaveně Lily a svezla se podél zdi do sedu, přičemž se do ramene škrábla o dolní hranu nástěnky. Naštěstí tedy ne moc hluboko, ovšem rudý pruh jí to na pokožce přeci jen zanechalo.

Hned na to se ozvalo zazvonění na odpolední vyučování. A pan Mayer stále nikde.

„Já už na to kašlu," prohlásil rozhodně Jacob a posadil se na podlahu hned vedle Lily.

Dlouhou chodbou už pomalu začínali procházet studenti směřující do rozvrhem určených tříd.

„Nezabalíme to tady už?" vznesl otázku do díky krokům a diskuzím procházejících žáků vzniklého šumu Jacob a s povzdechem si založil ruce na prsou.

Já a Lily jsme si krátce vyměnily pohledy. Ani jedné z nás se patrně nechtělo opouštět školu bez přečtení výsledkové listiny, díky které jsme poslední týden sotva zamhouřily oči, nebo alespoň tedy já.

„Hej!" Všichni čtyři jsme sebou zaskočeně trhli, když jsme zcela nečekaně uslyšeli nám všem dobře známý, chlapecký hlas. Thomas.

„Kde jste sakra byli?" zeptal se zadýchaně, když k nám konečně doběhl. „Mayer je skoro na prášky, že vás čtyři nemůže nikde najít."