Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟛

Cesta do přízemní haly, jež tvořila jakousi mateřskou místnost mezi všemi částmi komplexu aquaparku, byla značně dlouhá - delší, než se mi při kterémkoliv z předešlých sejití všech čtyř pater hotelového křídla zdálo - a především mé uši a psychiku drásajícím tichem oplývající.

Gill za dobu sestupu do přízemí překvapivě neřekl jediné slovo. Sice jsem mu neviděla do tváře, jelikož šel celou cestu přede mnou, ale i přesto jsem si byla jistá, že mu na rtech visí onen vítězný úsměv. Doufala jsem ale, že jen chválí den před večerem - nebo spíš před odbitím půlnoci.

Věděla jsem, že to, co právě teď dělám - to, že jsem se podvolila implementaci Gillova plánu na noční návštěvu místního sektoru s bazény -, je čirý šílenství. Šílenství, o kterém bohužel nemůžu ani z těch politování hodných dvaceti procent předpokládat, jak se vlastně vyvrbí. Nemůžu čekat téměř nic - nic konkrétního. I když, samozřejmě mám pár scénářů, dle kterých by se tahle nedovolená noční výprava mohla odehrávat. Pochopitelně - a taky bohužel -, že tím nejpřednějším z nich má tu „čest" být třetí kolo týhle bezostyšný hry. Třetí kolo bezostyšný hry, jež je ale - aktuálně - mou jedinou šancí, jak tuhle bizarnost konečně zvrátit. Těžko říct, zda jednou provždy.

Když jsme sešli poslední schod, rázem jsme se ocitli v přízemní hale, do jejíhož středu skrz kompletně prosklený strop pražilo modro-bílé světlo prakticky již celistvého měsíce, a výrazně tak osvětlovalo celý její kolosální areál.

Gill se náhle zastavil a pohotově zvedl ruku s úmyslem mi naznačit, abych okamžitě udělala to samé. „Sehni se," vyzval mě a pohledem krátce ukázal na dvě bezpečnostní kamery v horních rozích recepce, jež zjevně snímaly celý areál přízemní haly. Z malého červeného světélka na jejich přední straně jsem usoudila, že jsou evidentně zapnuté. Skrčila jsem se těsně pod obloukový recepční pult a co nejopatrněji Gilla následovala ke vchodu do šaten.

Když se nám - kupodivu zcela úspěšně - podařilo uniknout snímku recepčních kamer, další, ovšem prakticky nepodstatnou překážkou měly čest být bezpečnostní turnikety. Gillovi sice nedělalo sebemenší problém je překročit, ovšem já jsem je vzhledem ke své výšce raději podlezla.

Gill následně použil jeden z onoho - dle všeho ilegálně získaného - svazku klíčů, a my se tak rázem ocitli v potemnělých prostorách bazénových šaten.

Zhluboka jsem polkla a se značnými obavami v očích se zadívala na Gilla, jenž stál několik kroků přede mnou a mlčky hleděl do zcela prázdné chodby před sebou, jejíž stěny tvořily šatní skříňky na jedné straně a zástup převlékacích kabinek na druhé.

Trýznivá úzkost ve mně byla čím dál intenzivnější a nepříjemnější, neboť mi s každou další vteřinou nehybného stání na počátku oné dlouhé místnosti docházelo, že ta snazší část této noční výpravy právě skončila. Že odteď už to bude obnášet značně víc, než jen kráčení v Gillových stopách.

Podařilo se mi však sebrat většinu roztroušených zbytků odvahy a mírně jsem se nadechla, abych se mohla zeptat, co bude teď. Ovšem než jsem ze sebe stihla vypravit jediné slovo, Gill pohledem ukázal na jednu z převlékacích kabinek. „Jestli se teda nechceš převlíct rovnou tady."

Gillova výzva mě evidentně překvapila, ovšem ani přes ono značné zaskočení jsem neváhala ani vteřinu a pohotově zalezla do úzkých prostorů převlékací kabinky. Pro jistotu jsem dvakrát otočila malým klíčem ve vnitřní straně bezpečnostního jištění oněch laminátových dveří. Sice to vydalo slabé cvaknutí, ovšem i tak jsem doufala, že bylo dostatečně tiché na to, aby ho Gill neslyšel.