Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟡

„Druhej důvod? A to má bejt k čertu jako zase co?!" zopakovala jsem stále ve značném zaskočení z jeho zcela nečekané odpovědi. „Co on, proboha, může mít za druhej důvod?"

Jestli jsem předtím nechápala jen pár věcí, tak teď jsem nechápala už vůbec nic. Ovšem podle jeho „upřímných" slov, ani on sám onen druhý důvod stoprocentně nechápe. A i když to, na mou duši, znělo skoro až pravdivě, pořád mám značné nutkání tomu nevěřit vzhledem ke skutečnosti, co je ten cvok zač.

Tohle je vážně divný. Celá tahle situace je zvráceně divná, mírně řečeno. Tohle mi prostě na „normálního" psychopata nesedí. Ovšem tenhle případ je abnormální sám o sobě.

I když na druhou stranu...není to kupodivu zas tak hrozný, jak jsem čekala, tedy po té „svědomní" stránce. Popravdě si ale nejsem jistá, jestli to není zapříčiněno jen tím, že Brittany byla první a poslední, koho jsem viděla v rámci jeho zvrácený zábavy umřít. Dle všeho mi ale nezbývá nic jiného, než se psychicky připravit na to, že je to dočasná záležitost, a já s tím nemůžu nic dělat, neboť v tomto směru mám již kompletně svázané ruce.

Ovšem tím rozhodně nechci říct, že bych okamžitě nevyužila první šance, díky které bych ho byla schopna dostat za mříže, i když je nepravděpodobný, že se něco takového vůbec někdy stane.

Procházelo mu to několik dlouhých měsíců a díky tomu životnímu ultimátu prochází až doteď. Takže by byl prakticky zázrak, kdyby se v té jeho bezchybné síti kriminality, vražd a bizarních her s lidskými figurkami objevila malá trhlinka, díky které bych mohla na svobodu.

Moji psychiku však dostatečně podpírá fakt, že tohle nebude trvat navěky. Úderem mých osmnáctých narozenin pro mě tohle peklo skončí a on tomu nebude moct nijak zabránit, i kdyby se snažil sebevíc. 7. února přespříštího roku po mně v Bellevillu nezůstane ani jediná stopa a na místě, kde chci začít žít svůj nový a hlavně zcela bezúhonný život, mě on ani moje minulost spojená s tímhle městem nikdy nenajdou.

Ovšem do té doby...mi nezbývá nic jiného, než to s ním doslova přežít. A i přes to, že během toho budu pro něj představovat královnu té jeho zvrácené šachové partie, je tady pár způsobů, jak z toho vytěžit i něco pro sebe. Například účast v této chemicko-fyzikální olympiádě, v případě které by mi špetka onoho zdánlivého lidského přístupu vůči němu mohla zajistit dosti hodnotný zisk.

Sice jsem na něčem takovém ještě nikdy nebyla, ovšem...na druhou stranu se k mým zvídavým uším, nebo spíše očím, donesla informace, že za účast - a taky opravdu nemalej úspěch - v těchto soutěžích se udělují již zmíněné bonusové body, což je forma speciálního kreditu, který se dá uplatnit při přihlášce na vysokou, či při přestupu na jinou střední. Nebo alespoň tak to psali na oficiálních webovkách inkriminované soutěže.

A právě tyhle body budou mou odměnou za všechen ten čas a nervové zásoby, o které v Garstonově blízkosti jistojistě přijdu. Tohle je ona daň, kterou budu muset zaplatit za to, že si budu moct pojistit - nebo se o to aspoň pokusím - svoji vytouženou budoucnost daleko od Bellevillu.

Ovšem...jak jsem si už od té doby stihla zjistit, žádná procházka růžovým sadem to očividně nebude. A taky tady je to první sólové kolo ve formě ústní zkoušky. I kdybych Gilla uplatila čímkoliv, po čem jeho nátura touží, stejně mi to nebude nic platný. K týhle zkoušce budu muset sama.

Vážně se mi to nechce říkat, ale téměř jistě se budu muset snad poprvé v životě...doopravdy učit. Vypadá to, že mě čeká nezbytná návštěva onoho pověstného ráje šprtů - školní knihovny.