Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟡

Ranní slunce mě skrz bílé okenní závěsy nepříjemně zašimralo v obličeji.

„Ještě pět minut..." S těmito slovy jsem se ještě téměř v polospánku převalila na druhý bok a přetáhla si přikrývku přes hlavu.

Počkat...přikrývku?  Bleskově jsem se posadila na postel. Moment...na postel? Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Nacházela jsem se v našem hotelovém pokoji a postel vedle té mojí byla překvapivě prázdná - a kupodivu i provizorně ustlaná.

Jak je zatraceně možný, že si sice vzpomínám, jak jsme uprostřed noci s Gillem odcházeli neznámo kam, ale návrat na pokoj si už nevybavuju? Ovšem za to noční můru o pětileté Josephine Goodmanové si nejspíš budu pamatovat už do konce života. Ovšem onen morbidní sen bylo to poslední, na co jsem si uceleně dokázala vzpomenout. Zbytek už byly pouze přerušované záblesky, jež končily krátkou vzpomínkou na zaklapnutí pokojových dveří.

Ještě jednou jsem se zmateně rozhlédla po pokoji. „Jak je zatraceně možný, že mám takový okno?" zeptala jsem se po chvíli sama sebe a stále se pokoušela vybavit si alespoň něco, co se odehrálo po našem odchodu z pokoje. Neúspěšně, bohužel.

Pohotově jsem obrátila pozornost ke dveřím, za nimiž se náhle ozvalo zachrastění klíčů, načež se můj, stále značně zaskočený pohled vteřinu na to setkal s tím Gillovým.

„Koukám, že seš vzhůru přesně včas," pronesl s pobaveným úsměvem a zlehka kopl patou do dveří, aby je za sebou zavřel. Moji pozornost v tu chvíli upoutal čtvercový, šedivý igelitový balíček, jenž svíral v náručí spolu s plechovkou vanilkové kávy Mr. Brown.

„Včas na co?" nechápala jsem.

Gill se mírně uchechtl a pohledem ukázal na digitální hodiny na bílé dřevěné komodě u dveří, na kterou jsem včera večer odložila jeho fialovou mikinu, již už si evidentně vzal zase zpátky. Podle číslic na malém obdélníkovém displayi bylo přesně 8:43.

„Za necelejch dvacet minut má bejt sraz v přízemní hale," informoval mě a koutky rtů mu ucukly do pobaveného úsměvu. „Měl jsem za to, že to víš, prcku."

„Jo, vím, nebo spíš...slyšela jsem Mayera, když to včera říkal," odvětila jsem a odolala nutkání se svalit na záda a spát zase dál. Ovšem tíživý tlak na obou spáncích mi to značně ztěžoval. Jeden z primárních důvodů, proč nikdy neužívám prášky na spaní.

„Zřejmě jsme se nevyspali zrovna dorůžova, že?" usoudil s pobaveným úsměškem Gill a posadil se do nohou mé postele. Mírně jsem pokrčila nohy a položila si dlaně na kolena.

„To je to na mně tak vidět?"

„No, svým způsobem vlastně ani ne," připustil Gill a znovu se pobaveně ušklíbl. „Netváříš se nevraživějc, než je tomu obvykle."

Netečně jsem si odfrkla a mírně odvrátila pohled na stranu.

„I když...možná bych to dokázal něčím zpravit," usoudil a natáhl ke mně pravou ruku, v níž držel onu plechovku vanilkového nápoje. „Říkala jsi přece, že to ráno bude minimálně na tři kafe, ne?" připomněl mi moje vlastní slova. „Plnej počet jsem bohužel nesehnal, tak doufám, že ti bude stačit alespoň to jedno."

„D-díky," špitla jsem překvapeně a onu plechovku si od něj ochotně vzala. Popravdě jsem nečekala, že bych mu stála za to, aby se mi alespoň pokusil částečně vynahradit konsekvence svého včerejšího jednání. Nemohla jsem ale popřít, že to bylo poměrně příjemné překvapení. Stejně příjemné, jako sladká chuť oné vanilkové kávy, která mi hned po prvním loku dodala do těla značné množství potřebného kofeinu.