Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟚

K mému značnému štěstí se jeden nacházel hned nade dveřmi. Odmontovala jsem kovovou mřížku a rozsvítila baterku. Netušila jsem, jak dlouho vydrží svítit, tudíž jsem se modlila za každou minutu.

Ventilace opět byla jako bludiště, překvapivě. Ovšem s pomocí oné kradené baterky, jež - kupodivu a zároveň nečekaně - svítila sytě fialově, se v ní dalo orientovat už podstatně líp.

Teď si hlavně zrekapitulovat, co mám ještě na seznamu potřeb. Za 1. Vzít si svoje fyzikální podklady, které se nyní nacházejí dvě patra nade mnou, a za 2. Vypadnout odsud, co nejrychlejc je to možný.

Jo, tak to bychom měli.

Do učebny informatiky to sice byla dlouhá a dosti zamotaná cesta, ale po zdlouhavém bloudění a prolézaní jsem konečně byla u cíle číslo 1. Moc jsem se tam však nezdržovala. Vytisknuté vzorečky, obrázky, texty a další plagiáty jsem přidala do batohu k deskám a kapesnímu noži.

Vrátila jsem se do ventilace a vydala se už konečně najít východ.

Celkem mě ale zarážela jedna věc. Od chvíle, co jsem vlezla zpět do ventilace, jsem neslyšela jedinej zvuk. Žádný kroky, žádná slova, dokonce ani žádnej zvrácenej smích. Divný. Skoro jako by to vzdal a vypařil se.

Každý na mém místě by už pravděpodobně skákal radostí, že se toho vraždícího stalkera zbavil, ale mně na tom něco prostě nesedělo.

Ovšem to ze mě jen nejspíš hlasem paranoii mluvilo to všechno, co jsem za poslední tři hodiny měla možnost zažít. A upřímně řečeno, radši bych si pustila obyčejnou kriminálku.

Se značným pocitem nejistoty jsem dál prolézala ventilací. Netrvalo dlouho a opět jsem v onom šachtovém labyrintu zabloudila. To už ale bylo v podstatě jedno, jelikož v tuhle chvíli jsem potřebovala jít jen jediným směrem, a to přímo dolů.

Víčka se mi již značně klížila únavou. Ovšem ventilační šachta v budově, kde se nachází mrtvola a náctiletej, psychicky vyšinutej vrah, není zrovna dvakrát vhodné místo na spaní. Prioritou nyní je odsud nějak nepozorovaně zmizet, a pokud možno, tak ne v rakvi.

Ovšem nevyspalost si chtěla vybrat svou daň za každou cenu.

„Já...nemůžu...spát," opakovala jsem si stále dokola, ale ve výsledku to bylo marné. Pauza byla chtě nechtě na místě a tady v šachtách mě ten pošuk stejně za tu chvíli nenajde.

Podepřela jsem si hlavu levou rukou a pomalu zavřela oči. Baterku jsem pro jistotu nechala rozsvícenou. Sice nepatřím mezi lidi, již usnou i za světla, ovšem dnešek byl po vší té fyzické i psychické námaze a stresu mimořádnou výjimkou.

Probudil mě až mrazivý proud větru. Zimou mi okamžitě naskočila husí kůže. „Co to má krucinál bejt?" pomyslela jsem si, když jsem se úplně probudila. Ventilace překvapivě vydávala hlasitý, znepokojivě mručivý zvuk. Proč je zatraceně puštěná ventilace vzduchu?

Něco mi na tom všem přišlo divný, teď už doopravdy. Po Garstonovi se slehne zem a najednou se spustí ventilovaní vzduchu? To se používá pouze v případě, že je vzduch nějak významně znečištěný, a teď skutečně nemyslím v koutě pohozené ponožky nějakého z namakanců.

Ovšem...onen vzduch kupodivu nebyl cítit jako normální kyslík, nýbrž po něčem úplně jiném. Po hořkých mandlích...A PO NICH JE CÍTIT JENOM JEDINÁ CHEMICKÁ LÁTKA NA SVĚTĚ!

„Musím vypadnout, nebo tady brzo zdechnu!" honilo se mi hlavou. Ale jak, když je tím jedem nejspíš zamořený už celý ventilační potrubí?

Zadržela jsem dech a co nejrychleji se vydala najít nejbližší východ z ventilace. Měla jsem na to pouze několik desítek vteřin, poněvadž každé další nadechnutí se tohohle svinstva znamenalo přímý krok ke smrti.

V dálce se najednou zalesklo měsíční světlo. Na vyndávání šroubováku jsem už neměla čas ani dostatek dechu, tudíž jsem danou mříž jednoduše vykopla, což se bohužel neobešlo bez dosti hlasité, zpětné vazby.

Vystrčila jsem hlavu z ventilace a konečně popadla dech, díky čemuž mé plíce znovu začaly fungovat standardním tempem a má pleť získala zpět svoji obvyklou barvu.

Vylezla jsem ven a rozhlédla se po místnosti, ve které jsem se nyní ocitla. Byla to temná a podlouhlá chodba a na obou jejích koncích se nacházely schody. Jedny vedly do dalšího patra a druhé dolů. Podle výhledu z oken jsem usoudila, že jsem na třetím podlaží, ale nevěděla jsem, v jaké jeho části. „Kde to sakra jsem?" zeptala jsem se sama sebe.

„No, já bych řekl, že na dalším, budoucím místě činu," dostalo se mi nechtěné odpovědi.

S křečovitě sevřeným žaludkem jsem se instinktivně ohlédla za sebe. „Nejspíš se ale vrátím ke svý klasický metodě, jedy očividně nejsou nic pro mě." Se zklamáním v hlase si sundal plynovou masku a zastrčil si ji do přední kapsy u své fialové mikiny.

Takže to on se z ventilace pokusil udělat jakousi potrubní verzi koncentrační místnosti? Divím se, že mě to byť jen trochu překvapuje. I když...musí se nechat, že na rozdíl od uškrcení a ubodání je to poměrně originální, vraždící metoda.

„Když ti na mě evidentně nestačil ani sublimovanej kyanid, pochybuju, že ti nůž ze školní kuchyně bude k užitku," poznamenala jsem sarkasticky a především přezíravě. Vzápětí mi ale došlo, komu se to vysmívám přímo do obličeje. Jízlivý úšklebek mi z tváře okamžitě zmizel a celou moji bytost polil studený pot.

„No, uvidíme, protože tentokrát ti nedám už ani tu zatracenou vteřinu!"