Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟠

Prvních pět vteřin, jež uplynuly od vyslovení Gillovy poslední otázky, jsem si zoufale namlouvala, že jsem špatně slyšela, že to byl jen nelibej přeslech. Po čas těch dalších pěti jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že pokud jsem slyšela správně, jenom se mi to zdá. A během těch posledních pěti jsem si konečně připustila, že to není sen, nýbrž noční můra, jež se právě zhmotnila v realitu. Doufala jsem - modlila jsem se, že se mě zeptá na cokoliv - na cokoliv...kromě tohohle. Ovšem evidentně jsem si opět dělala přehnané naděje.

„No?" pobídl mě k odpovědi Gill, když ho můj šok z jeho dotazu již zřejmě přestal bavit, čímž mě z něj konečně probral, a já tak plně pocítila onu bolestivou křeč v žaludku.

S příkrým výrazem ve tváři jsem uhnula pohledem na zadní stranu prázdného sedadla před sebou. „Na to ti nehodlám odpovídat," oznámila jsem mu neoblomně a nervózně se ošila. Bylo mi jasné, že neposkytnutí odpovědi je proti „pravidlům" - a ne-li i celému principu - implementace naší třetí dohody, ale v tomhle případě jsem překvapivě měla odvahu to risknout. Kdyby se Gill zeptal na cokoliv jiného, tak sice značně neochotně, ale odpověděla bych mu.

Soudě podle Gillova zaskočeného uchechtnutí, tohle vskutku nebylo to, co si přál ode mě slyšet. „Rád bych tě informoval, že odstoupení od této úmluvy není možné. Stejně tak, jako připuštění výjimky v procesu její implementace," oznámil mi překvapivě klidně. Zjevně počítal s tím, že se budu při nějaké z jeho otázek rezistentně vzpouzet. „Takže ještě jednou: Co budeš dělat, až sfoukneš všech osmnáct svíček na svým narozeninovým dortu, načež tak konečně budeš moct vzít kramle z Bellevillu?" zopakoval přeformulovaně svoji třetí - a díky bohu již poslední - otázku a s vybídavě povytaženým obočím si autoritativně založil ruce na prsou.

„Jak jsem řekla, na tohle ti nehodlám odpovídat," trvala jsem si neústupně na svém.

„Proč?"

„Protože do tohohle ti nic není," odsekla jsem příkře. „Já taky nestrkám nos do tvýho byznysu."

„Většinou," dodal opravně Gill a triumfálně se ušklíbl. Dle všeho tak narážel na onen můj tehdejší a ne úplně seriózně podaný dotaz, zda ony čmáranice v jeho seznamu smrti mají nějaký svůj hlubší význam. Tehdy mi řekl, že s tímto přístupem si ono mínění vezmu do hrobu, což upřímně nevím, zda znamená ano, nebo ne. I když...v podstatě věci na tom ani nijak zvlášť nesejde. „Ovšem...měla jsi k tomu příležitost. Mohla ses zeptat úplně na cokoliv - a já bych ti odpověděl, což teď dělám i já. Takže by bylo na místě, abys přestala sabotovat moji snahu zbavit tě toho výhradního skepticismu," podotkl, jako by se mi snad snažil promlouvat do duše. „V opačným případě si honorář v hodnotě tvý odpovědi na mou třetí otázku vyberu jinou cestou," oznámil mi takovým tónem, jenž mě doslova během zlomku vteřiny donutil obrátit pozornost k jeho osobě, „která, jak tě znám, by se ti nemusela dvakrát zamlouvat."

Překvapení v mé tváři rázem vystřídala příkrost. „Dochází ti vůbec, jak moc antagonistický tvoje požadavky jsou? Na jednu stranu dle všeho chceš, abych v tebe měla aspoň nějakou důvěru, ale přitom mě zastrašuješ bůhví čím jenom proto, že nejedu striktně podle tvejch pravidel." Bylo značně obtížné na něj nezvyšovat hlas, aby tak náš rozhovor nedolehl k uším nějaké třetí osoby.

„Podle oboustranně odsouhlasenejch pravidel," připomněl mi jistě. „Do našeho třetího paktu jsi, moje milá, vstoupila s tím, že víš, na čem si zakládá. A nezastrašuju tě, pouze ti - z vlastní dobroty - oznamuju, že si hodlám svůj zaslouženej honorář vybrat za každou cenu.