Theodor a Já

Chapter 7 ✓

Dva dny do začátku vánočních prázdnin

Od tý oslavy jsem byla s Theem dvakrát venku, nic se ale nestalo, pořád jsme si jenom povídali a ani jsme se nechytili za ruku. Už si začínám říkat, je mezi námi teda něco nebo ne? Každopádně pozítří spolu letíme a let trvá asi dvě hodiny, třeba něco bude. Co já vím. Dneska dostáváme něco jako vysvědčení a zítra už nejdeme do školy, ale máme školní zápas. Jsem roztleskávačka, takže tam budu v polovině zápasu vystupovat. Jelikož je Theodor basketbalista, tak tam bude samozřejmě celou dobu. Jestli se na mě bude dívat, tak to pokazím, nedokážu se soustředit.

„Dojdu do školy později, má mě vyzvednout Lucas. Oukej, já jdu rovnou, potřebuju se ještě domluvit s profesorem ohledně známky. Dobře, tak zatím Eli. Zatím, jo a ještě něco Zoe? Odpoledne mám ještě trénink, takže přijdu později. V pohodě, já jdu stejně odpoledne s Lucasem ven. Tak si to užijte."

„Elisabeth Timbalendová? Je tu? Tady trénérko. Dobře, můžeme začít, jsme všichni." Stoupli jsme si na místa a začali. „Co tady dělá Theo? Oni mají trénink po nás?" Zeptala jsem se Jane. „No mají, ale až za hodinu. Asi se na tebe přišel podívat," šťouchla do mě. „Já se ale nedokážu soustředit, když na mě kouká. To zvládneš, tak na něj nekoukej. Pokusím se," pochybně jsem se usmála. „Timbalendová bude nahoře a Carsová s Blendovou jí budou držet. Jasný holky?" Přikývli jsme. No tak to je skvělý, já mám bejt na špičce. Jestli spadnu, tak to bude pěknej trapas. „Tak holky připravte se, raz, dva, tři. Áááááá." Zavrávorala jsem sebou a dopadla tvrdě na zem. „Timbalendová co se stalo, haló slyšíš mě? Theodore volej záchranku. Hlavně s ní nikdo nehýbejte, dokud nepřijedou."

„Slečno Elisabeth?" Probrala jsem se na nemocničním lůžku a nade mnou stála sestřička a Theo. „Dnes jste měla úraz, spadla jste při tréninku, pamatujete? Ano, na něco si vzpomínám, co se mi stalo? Máte naštíplou kost v ruce a lehký otřes mozku. Můžete být ráda, že se vám nestalo nic jiného. Vy jste její přítel? Ne, jen kamarád." Sestra kývla a odešla. „Jak se cítíš? Trochu mě bolí hlava, ale tu ruku skoro necítím. Kolem večera tě pustí. Tvému tátovi jsem zavolal a říkal, že pro nás pošle soukromé letadlo, aby si měla pohodlí. A co ty lístky? To teď neřeš, hlavně aby ti bylo dobře. Zítra nejdu na ten školní zápas, zůstanu s tebou. Jestli ti to nevadí, byl bych u tebe doma. Požádal mě o to tvůj táta."