Theodor a Já

Chapter 62 ✓

„Ahoj miláčku," přivítala jsem ho ve dveřích. „Ahoj Eli." Políbil mě a já za ním zavřela. „Jak si se měl? Hm, celkem fajn." Bylo na něm vidět, že se něco děje. „Stalo se něco Theo? Ne, jen jsem unavenej. Tak nechceš jít domů? Aby ses vyspal. Ne, to je v pohodě." Odmlčel se. „Jen si odskočím." Zmizel za dveřmi a obě jsme se Zoe na sebe podívali. „Co mu je? Já nevím, ale fakt vypadá nějak jinak. Má červený oči a spadlý tváře. Jo, to má, ale třeba je fakt jen nevyspalej. Asi je, ale stejně se mi nějak nezdá, možná na něj něco leze." Za chvíli přišel. Vypadal stejně, ale měl ještě víc červený oči. „El, tak já asi půjdu. Fakt se musím vyspat. Zítra se uvidíme." V tu chvíli mu zazvonil telefon.

„Ano, tati?" Zeptal se vyděšeně. „Hned tam jedu." Chvíli mlčel a potom mu odpověděl. „Ne, prostě jedu tati, tak za tři hodiny jsem tam, zkusím chytit letadlo." Ukončil hovor a už chtěl odejít. „Theo, co se děje?" Teď už jsem se i já tvářila vyděšeně. „Mámu odvezli do nemocnice, je v kómatu." Nečekala jsem na další větu a objala ho. „To mě moc mrzí, ale snad tam nechceš jet? Musím tam jet. Poslední tři dny máma jen spala a vůbec nejedla. Doufám, že stihnu nejbližší letadlo. Chceš, abych jela s tebou? To po tobě nemůžu chtít. Ale můžeš, jen se oblíknu. Elisabeth, vážně to po tobě nemůžu chtít. Přece jenom bys neměla lítat, když jsi těhotná. Myslím, že to zvládnu." Vzala jsem si bundu a obula se. „Zoe zavolám ti. Jasně El. A Theodore, neboj, bude to v poho." Zavřeli jsme za sebou dveře a vyrazili. Mým autem jsme dojeli na letiště a doběhli jsme k pokladnám.

„Dobré odpoledne, máte ještě dvě letenky do Skotska?" Vydal ze sebe. „Ano, jsou tu ještě místa, ale jsou to dražší letenky. To nevadí, dejte mi dvě. Dobrá, tak potřebuji vaše pasy." Oba dva jsme je vyndali a já jsem chytla Thea za ruku. „Všechno vypadá v pořádku, bude to 220 liber." Vyndala jsem kartu a chtěla zaplatit. „Ne El, já to zaplatím." Podal ženě u pultu svou kartu a zaplatil. Pokladní nám dala letenky a my utíkali k terminálům. Podali jsme slečně letenky a ona nás pustila dál. Doběhli jsme do letadla a sedli si. Do pěti minut se letadlo vzneslo. „Miláčku to bude dobrý." Chytila jsem ho za ruku a snažila se ho uklidnit. Po tváři mu začali ztékat slzy. „Já, já se jen strašně bojím, že to nedopadne dobře. Už není nejmladší. A má problémy se srdcem." Otřela jsem mu slzy a položila jsem mu hlavu na rameno. „Víš, jak jsem byla dneska u doktorky, mám fotku." Vyndala jsem snímek a ukázala jsem mu ho. „Tady tohle je ono. Tohle je naše. Jo tohle je naše miminko." Usmál se a podíval se na mě. „Děkuju moc, že jsi letěla se mnou. Miluju tě. Já tebe taky."