Theodor a Já

Chapter 118 ✓

„To byl nejlepší večer mýho života," křičela Zoe, když jsme vycházeli z arény. „To teda byl," přidali jsme se. „Jste nejlepší, děkuju, že jsem mohla prožít večer se skvělými lidmi, škoda, že tu není Theodor." Při téhle větě, se mi zhoupnul žaludek.

Zítra musím za Theem zajet, dneska jsem ho neviděla vůbec. Už se mu daří lépe, ale pořád má obvazy kolem celého krku a spodku obličeje, tudíž brady. I když mi Theo pořád říká, že za to nemůžu, tak si tu vinu kladu. Kdybych ho tam fakt neposlala, tak by se mu to nestalo, třeba bych tam šla já a.

Nasedli jsme do letadla a povídali si o tom koncertu. Zoe měla zaplacený taky M&G, takže se s nimi vyfotila a prohodila pár slov. Myslím, že si tohle bude pamatovat napořád.

„Už budeme na místě, prosím připoutejte se." Letadlo začalo klesat, už jsem se těšila, až budu doma, až si lehnu a půjdu spát. Zavřela jsem oči a snažila se vyhnat z mysli ten divný pocit z letu. Nemám ráda létání.

Na letišti jsme přistáli v půl dvanácté. Byla jsem naprosto vyřízená. Kyle nás všechny rozvezl domů a já jsem konečně otevřela dveře od našeho bytu. Sundala jsem ze sebe oblečení a rychle se odlíčila. Vzala jsem si na sebe dlouhý tričko a zalezla do postele. Zoe ještě chvíli lítala po bytě, asi za účelem vyhnat ze sebe tu energii. Já jsem ještě napsala zprávu Theovi a usnula.

Probudila jsem se do slunného rána, bylo něco kolem devátý. Promnula jsem si oči a odhrnula deku z mého těla. Podívala jsem se na bříško a položila si něj ruce. „Už jenom dva měsíce a budete venku. Miluju vás."

Pomalu jsem se zvedla a šla do kuchyně. Zoe ještě spala. Vzala jsem si croissant a rozřízla ho na půl. Namazala jsem ho jahodovou marmeládou a přikropila obě půlky k sobě. Nalila jsem si do sklenice džus a i s croissantem si sedla ke stolu. Venku se procházeli lidé a povídali si.

Najednou pod naším bytem přibrzdila černá dodávka. Nevěnovala jsem jí moc pozornost. Seděl v ní nějaký kluk. Auto stálo na místě asi pět minut a potom odjelo. Jen jsem nad tím nadzvedla obočí a věnovala se projíždění mého instagramu.

Hodiny ukazovaly přesně jedenáct. Jen jsem napsala na lísteček, že jsem jela za Theem a zmizela za dveřmi. Pomalu jsem slezla schody a prošla hlavními dveřmi v přízemí. Počkala jsem na taxíka a potom si sedla. V nemocnici jsem byla za chvíli. Poděkovala jsem řidiče, že mě odvezl a podala mu peníze.

Prošla jsem kolem recepce a zamířila k pokojům. Našla jsem pokoj, na kterém bylo napsáno Theodor Wolf. Potichu jsem zaklepala a po vyzvání jsem vstoupila. Uviděla jsem ten krásný úsměv, který mě donutil se taky usmát.

„Ahoj miláčku. Ahoj zlato, chyběla jsi mi." Došla jsem k posteli a přitáhla si k ní křeslo. Sedla jsem si na něj a položila Theovi svojí ruku na tu jeho. „Tak jak to je? Dobře, už to srůstá a prý mě mají za dva týdny pustit. Tak to je skvělý. Už mi vážně chybíš. Ty mě taky." Stoupla jsem si a naklonila se k Theovi, poprvé od té operace jsem ho políbila. Byl to jiný polibek, než ty ostatní, byl v něm smutek a bolest. Pohladila jsem Thea po líci a zpátky si sedla.

„Už tu budeš jen chvíli, ty dva týdny utečou. Já už tě potřebuju, oni tě potřebují. Já vím miláčku, hned, jak se vrátím do normálního života, se budu o tebe starat jako o princeznu." Usmála jsem se a užívala si tu chvíli.