Theodor a Já

Chapter 98 ✓

Sobota 8. duben – Prohlídka ve čtvrtém měsíci

Skoro polovinu těhotenství už mám za sebou. Dneska se dozvím, jestli je to stoprocentně holka a kluk. Už jsem si na to nějak zvykla, ale vím, že to nemusí tak být. Zatím jsme to radši nikomu neříkali. Zoe přijede zítra z Holandska. Odjížděla ve čtvrtek. Za chvíli bude oběd, od rána jsem v práci a za hodinu jdu na tu prohlídku. Jackie jsem řekla, že jsem těhotná, je za mě moc ráda. Říkala jsem jí, že do práce budu chodit i během mateřský, ještě před porodem.

I když si všichni členové královské rodiny hlídají svoje soukromí, tak se mé těhotenství dostalo na veřejnost. Nevyjádřila jsem se k tomu oficiálně. Ale už jsem mluvila s tátou o tom, že to stejně budu muset dát vědět.

Nastartovala jsem auto a vyrazila směrem k doktorce. Venku bylo pěkně hnusně, pršelo a byla zima. Hned jak jsem zaparkovala, tak jsem rychle doběhla do čekárny. Ze dveří ordinace zrovna vycházela nějaká paní, bříško měla už pěkně velké. Usmála jsem se na ní a ona mi úsměv oplatila. Už jsem skoro zacházela do ordinace, když v tom jsem uslyšela vzlyky. Otočila jsem se a paní seděla na židli a držela si břicho.

„Paní, co se děje?" Zeptala jsem se jí vyděšeně. „Já, asi mi praskla voda." Otočila jsem se na doktorku a rychle jí k sobě zavolala. Pomohla jsem jí dojít do ordinace a posadit jí na lehátko. „Paní Nordenová, vy asi budete rodit. Hned volám sanitku. Jak silné máte kontrakce, na stupnici od 1 do 10? 6." Odpověděla jí zpocená paní. „Dobrá, tak dýchejte. Možná budete rodit tady, chcete zavolat manžela? Prosím ano. Dobře, jaké je jeho číslo? Mám ho v mobilu hned na první stránce. Au, au, už to bolí," zakřičela.

„Sanitka se sem nemůže dostat, jsou odtud nějakých 15 mil, je špatné počasí a vrtulník také nemůže vyletět. Váš manžel tu bude za chvíli. Jen dýchejte, to bude dobré." Seděla jsem na křesle a snažila se celou situaci vstřebat. „Slečno Timbalendová potřebuji, abyste jí přidržela vlhký ručník na čele. Ano, jistě," zvedla jsem, namočila menší ručník a přidržela ho paní na hlavě.

„Miláčku, už jsem tady," vrazil do dveří evidentně její manžel. „Ahoj, auuu." Došla jsem si sednout zpátky na křeslo. „Tak paní Nordenová jste otevřená na 9 cm, už můžeme jít na to. Jste si jistý, že tu chcete být? Ptám se každého. Jsem si jistý. Dobrá tak můžeme začít. Pořádně zatlačte, to zvládnete, jste skvělá, pořádně tlačte, ještě víc. Už, už vidím kousek hlavičky, tak ještě, pořádně se do toho opřete."

„Ano, už bude skoro venku, ještě přitlačte, to bude dobré." Slyšela jsem přes dveře. Seděla jsem na chodbě a byla nervózní. Od té doby, co jsem měla jít na řadu, už uběhla skoro hodina. Do dveří během chvíle vrazili záchranáři. „Jsou v ordinaci," to bylo jediné, na co jsem se zmohla.

Byl slyšet pláč, pláč narozeného miminka. Lékaři vyvezli paní Nordenovou na nosítkách a třetí záchranář nesl v náručí miminko. „Děkuji vám moc slečno Timbalendová." Přistoupila jsem k nosítkám. „Nemáte zač, byla jste úžasná. Přeju vám hodně štěstí a tomu mimču taky. Děkuju, ráda jsem vás poznala," usmála se na mě a já jí pohladila ruku. „Tak na shledanou. Na shledanou."