Theodor a Já

Chapter 112 ✓

Týden od požáru

Je neděle ráno a já vyrážím za Theem a tátou do nemocnice. Theův obličej je na tom špatně. Sloupala se mu vrchní vrstva kůže a nejspíš mu budou muset dělat implantáty na krku a bradě. Tátova ruka je na tom podobně. Prý existuje nějaká hmota, která se dokáže snést s kůží a vlastně k ní přiroste.

Včera se zjistilo, že ty bezpečností systémy byly poškozené a může za to ta firma, která je vyrábí. Táta se zapřísáhl, že až se uzdraví, tak se s nimi bude soudit. Dále se vyřešila porucha toho sporáku, mohlo za to nějaké blbé těsnění či co. Já se v tom nevyznám, ale podle toho, co jsem pochopila ze spisů policie, tak za to můžou vlastně obě firmy. Byla to blbá souhra okolností. Tátu mají pustit do dvou týdnů, zítra jde a tu operaci. Ta „nová" kůže by se měla přichytit do měsíce a ruka by se měla uzdravit sama. Podle toho jak se ten materiál snese s kůží. To stejné budou dělat Theovi.

Zaklepala jsem na dveře a pomalu je otevřela. U Theovi postele stála sestra a převazovala mu obličej. „Ahoj Theo. Dobrý den, jestli ruším, tak počkám venku. Nemusíte, už to budu mít hotové." Odložila jsem si kabelku na křeslo a přisunula si ho k posteli. Sestra ještě srovnala Theovi polštář a byla na odchodu.

„Můžu se vás ještě zeptat?" Zeptala jsem se. „Ano, co potřebujete? Jak dlouho bude trvat rekonvalescence? Za týden jde na operaci, podle toho, jak se „kůže" uchytí, se bude odvozovat doba léčby. Obličej není tak zasažený, jako krk a brada. Děkuju a můžu se vás ještě zeptat na něco na chodbě? Jistě." Odešla jsem se sestrou na chodbu.

„Nebude mít nějak znetvořenou kůži? To vám teď ještě říct nemohu, ale pokud se materiál snese s kůží, tak mu tam zbydou pouze malé jizvičky. Ale nebojte se, v 98% se kůže s materiálem snese a obzvlášť u mladých lidí. Dobrá, tak děkuji moc. Nemáte zač. Na shledanou. Na shledanou."

Zašla jsem zpátky do pokoje. Pohled na Theodora mě ničil. Proč se tohle muselo stát? Je to tak nespravedlivé. Život je nespravedlivý. Zrovna teď, kdy bych měla být v klidu a užívat si poslední měsíce těhotenství, se musí stát tohle.

„El? Ano? Vypadám strašně?" Proč mě nutí odpovědět na tuhle otázku? „Miláčku, pro mě budeš vždy ten nejhezčí kluk na světě. Vypadám hrozně?" Zeptal se mě ještě jednou. „Chci pravdu Elisabeth, jsem odpornej? Co na tom záleží? Ano, máš popálený obličej, ale ne nijak dramaticky, doktoři to spraví. Budeš v pořádku. A co když ne? Co když se to nepovede a já budu mít hnusnej obličej do konce života. Budou se mě lidi bát a co potom naše děti? Budou ze mě mít strach?"