Theodor a Já

Chapter 100 ✓

Neděle 9. duben – Mám narozeniny!

Je to tady, dneska mi je 21. Teda oficiálně až za tři hodiny, v 11:34. Je ráno, Zoe má přijet po obědě, byla u té tety v Holandsku. Theodor má trénink, takže přijde taky kolem poledne. Já zatím chystám oběd. Dort jsem neobjednávala, neměla jsem moc čas a vzpomněla jsem si na to až včera večer, takže by ho nestihli do dneška udělat. Vstala jsem před půl hodinou, osprchovala jsem se a vzala si tepláky se školní mikinou. Nehodlala jsem se pnout v džínách. Vezmu si je až večer, s Theem jdeme na večeři. Zoe jde s Joshem.

„Ahoj Theo," zavolala jsem na něj z kuchyně. „Ahoj broučku, tak všechno nejlepší." Políbila jsem ho a vzala si od něj květinu. „Ta je nádherná Theo, děkuju. Nemáš za co děkovat, miluju tě ty moje jednadvacítko." Prohrábla jsem mu vlasy a květiny dala do vázy s vodou. „Dáš si něco k pití? Jenom vodu, díky." Vzala jsem skleničku a nalila mu minerální vodu. „Kdy přijede Zoe? Asi za půl hoďky, je na letišti."

„Zoe," objala jsem jí ve dveřích. „Ahoj El, chyběla jsi mi. Ty mě taky." Zavřela jsem za ní dveře a vzala jí tašku. „Tak jak bylo? Skvěle, bylo tam moc hezky, teta má nádherný dům. Pamatuju si, jak jsem tam byla jako malá, ale v tý době mi bylo nějak tak jedno, jak to tam vypadá. Tak to je fajn a jak se má George? No jo, můj bratraneček se má skvěle, dokončil univerzitu a teď se má se svojí přítelkyní stěhovat do Ameriky, do Kalifornie. Ty jo, ten se má." Sedli jsme si společně na pohovku a spustili televizi. Po chvíli někdo zaklepal u dveří.

„Jdu tam," zvedla jsem se a šla otevřít. K mému překvapení se ve dveřích objevil Lucas. „No ahoj. Ahoj Elisabeth, jen jsem ti přišel popřát. Tak pojď dál." Odstoupila jsem od dveří a uvolnila místo Lucasovi. „Kdo to je Eli? Hmm, přišel Lucas." V tu chvíli se po celém bytě rozprostřelo ticho. Došli jsme s Lucasem do obýváku. Zoe se beze slova sebrala a odešla do svého pokoje.

„Zoe, prosím, můžeme si promluvit? Nech mě na pokoji, dokud nevypadneš, tak nevylezu z tohohle pokoje. Zoe, nech mě to vysvětlit. Nech mě bejt, jsi jen děvkař," zakřičela. Věděl, že to nemá cenu. „Moc se omlouvám Elisabeth, už půjdu. Jen tady máš dárek, užij si narozeniny a omlouvám se, že jsem narušil poklidný večer." Nestihla jsem říct, než děkuju, potom zmizel za dveřmi.

„Už tu není," řekla jsem potichu a chabě se usmála. Zoe vyšla z pokoje, oči měla červené od slz. Ihned jsem jí objala a podala jí kapesník. „Neplakej, to bude dobrý, nezaslouží si tě. Netrap se kvůli někomu, kdo ti nestojí ani za jednu jedinou slzu.

***

OMG, to už je to stá kapitola? Sama tomu nemůžu uvěřit. Díky za všechnu podporu, kterou mi dáváte už víc jak půl roku. Tenhle příběh jsem začala psát někdy v říjnu minulého roku a od tý doby je tady neuvěřitelných 6,3k přečtení. A skoro 500 hvězdiček. Jste fakt úžasný. Doufám, že vás tenhle příběh ještě neomrzel.

Ještě se omlouvám, že dlouho nevyšlo nic, měla jsem blbej internet a nešlo se mi ani přihlásit. Takže doufám, že jsem vás od příběhu neodradila.

Každopádně myslím, že tenhle příběh už bude brzo končit. Už se blížíme do finále. Předpokládejte, že někde u 130 dílu to bude dopsané, takže máte se na co těšit.

Plus připravuji nový příběh, dobrodružný, to je vše, co vám o něm řeknu. :D

Tak užívejte poslední měsíc a půl ve škole (jen sranda :D, takový menší vtípeček tetičky Clare) a budu ráda, když sem hodíte nějaký ten komentář nebo hvězdičku.

TAK ČŮŮŮŮŮŮŮS