Theodor a Já

Chapter 107 ✓

Je první pondělí prázdnin a my jsme s Theem v Londýně. Jeli jsme za mým tátou. Chtěl se nám pochlubit se zasnoubením, předpokládám. Nevím, jestli se mi to zdá, ale Theo dělá něco za mými zády. Poslední dobou se chová divně, ptá se mě, jestli je všechno v pohodě, to sice dělá pořád, ale teď mnohem častěji. Já si zatím na moc nic nestěžuju, jen mě bolí ty nohy. Ale to Theovi najevo moc nedávám. Jen už nechodím s ním na tak dlouhé procházky a to myslím, že mu může dojít proč. Takže nevím, jsem ráda, že ho mám, ale někdy mi přijde fakt otravnej.

Za chvíli budeme parkovat u paláce. Teda doufám, protože dálnice je strašně ucpaná. A my jsme pořád v centru. Jeli jsme si koupit jídlo sebou, věděli jsme, že to bude ještě na dlouho. Všichni se chtějí dostat na letiště, dneska se hromadně odlétá na dovolené, evidentně. Ještě, že tohle šílenství nezažiju. Tenhle rok se hodně zkomplikoval, myslím v tom dobrém slova smyslu. Chtěla jsem jet do NY za svojí sestřenicí, protože jsem jí neviděla už dva roky a vždycky, když jsem jí slíbila, že přijedu, tak z toho sešlo. Buď jsem neměla čas já, nebo ona.

Podle normálního provozu bychom měli být u táty za dvacet minut, vidím to minimálně na hodinu. Už mě ta cesta fakt nebaví. Jedeme už víc než čtyři hodiny. Táta pro nás chtěl poslat letadlo, ale to má zrovna poruchu a let se společností by byl v Londýně nejdřív k večeru, dřívější lety byly vyprodané.

Zítra táta odjíždí na služební cestu do Dubaje. Chleo jede s ním. Mají se vrátit příští týden. Mohli bychom tedy teoreticky přijet až za ten týden, ale to máme jít na ten kurz s Theem. Táta ale stejně hned druhý den zase odlétá na dovolenou před svatbou. Jo, můj táta bude mít svatbu. Vrátí se týden před ní a to budou mít strašně moc práce s přípravami.

„Theo? Ano zlato? Támhle zahni doleva a už bychom tam měli být." Theo tak udělal a my se objevili na dlouhé cestě k hlavní bráně. I když už to tady znám 21 let, tak mě to tady nepřestane překvapovat. Obzvlášť, když je léto, vše voní a září všemi možnými barvami.

Dojeli jsme před bránu, kde jsme se museli nahlásit, až potom nás pustili dovnitř. Obrovská železná vrata se otevřeli a my mohli vjet dovnitř. K paláci to bylo ještě dobrých dvě stě metrů. Zaparkovali jsme auto do podzemní garáže a vyšli schody do přízemí. Theo mě samo sebou musel přidržet, chůze do schodů mi dělala ještě větší potíže.

Objevili jsme se ve vestibulu paláce. Sedla jsem si na židli a sundala si boty. Theo udělal to samé a nabídl mi ruku. Společně jsme došli do obýváku. Na pohovce seděl táta a byl na notebooku. Potichu jsem k němu došla a zakryla mu oči. Ihned věděl, kdo to je.

„Ahoj Elisabeth, pojď ke mně. Ahoj tati, ráda tě vidím. Já tebe taky. Ahoj Theodore. Ahoj Thomasi." Dále jsem se přivítala s Rosie, řekla mi, že Sarah včera porodila, je to holčička, Anne Rosie Petersonová. Potom nám Chloe ukázala zásnubní prstýnek, byl opravdu nádherný, taťka se vyznamenal. Dali jsme si ještě pozdní oběd ve tři a šli si zaplavat. Byli jsme ve venkovním bazénu, musela jsem Chloe všechno říct, neviděla jsem jí dlouho a ona potřebovala vědět hrozně moc věcí.