Theodor a Já

Chapter 119 ✓

Sobota 15. července – 30. měsíců těhotenství, Thea pouštějí z nemocnice

Tak už jsem se konečně dočkala. Dnes jedu za Theem do nemocnice naposled. Dnes ho pustí. Jizvu na hlavě už má zarostlou vlasy a „nová" kůže už téměř přirostla k té původní. Dneska tam se mnou jede i táta. Měl nějakou práci v okolí Bradfordu, tak se tady zastavil. Dojeli jsme naším autem před nemocnici a zaparkovali. Taťka mi pomohl vylézt z auta a následně za mnou zavřel dveře.

Došli jsme k Theodorově pokoji. Zaklepala jsem a pomalu otevřela dveře. Theo stál u křesla a skládal do něj věci. „Ahoj Elisabeth, Thomasi. Ahoj miláčku. Ahoj Theodore. Chceš s něčím pomoct? Asi ani ne. Jen musím sbalit pár věcí z koupelny a mám všechno. Dobře, jen nás na chodbě zastavila sestra, aby ses po sbalení věcí zastavil ještě u ní. Jasně, už mi říkala."

Konečně po dlouhé době Theo opustil areál nemocnice. Došli jsme k autu a nastoupili. Taťka nastartoval a naše první zastávka byla na obědě v centru Bradfordu. Zarezervovala jsem tam místo pro nás tři.

Dorazili jsme na místo a teď už ne táta, ale Theo mi pomohl ven z auta. Poděkovala jsem mu a chytila se ho za ruku. Restaurace byla naproti našemu autu. Přešli jsme silnici a vešli do restaurace. Byla krásná, nikdy jsem tady ještě nebyla. Sedli jsme si k zarezervovaném stolu a objednali si jídlo.

Probírali jsme tátovu svatbu, má se konat za dva týdny, den po osmiměsíční prohlídce, 30. července v neděli. Je to úžasný. Taťka je tak nadšenej. Na svatbu by měla dokonce přijet osobně královna Elisabeth. Já jsem se s ní setkala asi dvakrát v životě. Je to moc milá paní. Hlavně ta vitalita, která z ní srší, je skvělá.

Chloe už mi posílala fotku šatů, které si vybrala. Vypadá v nich nádherně. Doufám, že se taky dočkám toho krásného dne, že i já budu někdy slečna Wolfová. No, jo asi to bude za dlouho nebo se to třeba nestane.

„Nechte si chutnat," popřál nám číšník dobrou chuť. Vzala jsem si vidličku a napíchla na ní něco, co silně připomínalo krevetu. Ochutnala jsem to a rázem se mi na ústech rozplynula úžasná chuť. Nevím, co to bylo, ale bylo to výborný.

Rozloučili jsme se s tátou a odjeli k Theovi. Lucas nebyl opět doma. Theodor už ani nevěděl, jestli tam pořád bydlí. V nemocnici za ním byl dvakrát a to jen prý asi na půl hodiny. Jen mu řekl, že teď musí pořád něco zařizovat. Od tý doby, co se není se Zoe, se chová jako vůl. Na Zoeiny narozeniny se neozval a ani nenapsal zprávu. Nevím, co se s ním děje.

Hodila jsem Theovi špinavé věci do pračky a ty vyprané jsem mu uklidila do skříně. Je neuvěřitelný, že se ani ne za dva měsíce stěhujeme do jednoho domu a budeme tam spolu bydlet. Pořád to nechápu, vždyť jsme ještě mladí na to zakládat rodinu.