Theodor a Já

Chapter 87 ✓

„S radostí vám oznamuji, že čekáte dvojčata." Nevěděla jsem, co říct. Jako by se mi v žilách zastavila krev. Ten pocit se nedal popsat, jen jsem tam tak ležela a nevěřícně koukala na obraz. „Já čekám dvojčata?" Theodor mě chytil za ruku a políbil jí. „Ano, je to tak. Tady, vidíte, tlučou zde dvě srdíčka." Po tváři mi ztekla slza, nevěřím tomu, já budu mít dvojčata. „Kdy budu vědět pohlaví?" Zeptala jsem se po chvíli. „Jde hlavně o to, jestli budou plody v děloze umístěny, tak, že budou vidět pohlavní orgány. Myslím, že na příští prohlídce, za měsíc, to bude možné zjistit."

„Tak na shledanou, příští prohlídku máte na 11. března. Děkuji, na shledanou." Vzala jsem si věci a společně s Theem vyšla z ordinace. Pořád jsem vstřebávala, to, že budu mít dvojčata. Theodor je strašně šťastný, stejně jako já, to nechápe. Společně jsme se domluvili, že to zatím nebudeme nikomu říkat, přijde na to čas. Každopádně už vím, proč mám tak nezvykle velké břicho.

„Ahoj Zoe, tak už jsme tu." Odložila jsem si kabát a zula si boty. „Ahoj vy dva, tak co, jak jste dopadli? Dobře, všechno je v pořádku, prý roste jako z vody." Usmála se na mě a pokračovala v čtení knížky. Došla jsem do kuchyně a nalila si čaj. „Chceš taky Theo? Jen trochu, díky." Nalila jsem mu taky a šla si sednout do obýváku.

Zbytek jsem proseděla nad počítačem a jako obvykle prohlížela stránky o těhotenství. Theodor jel do práce. Má se vrátit až večer, tak kolem sedmý. Já to prostě nechápu, oni jsou tam dva. Dva malí tvořečkové a jsou moji. Už se nemůžu dočkat toho, až budou venku. Za chvíli bude pět, půjdu udělat večeři a zítra jdu do práce. Vím, že nebudu moct psát tak rychle na počítači, ale prý tam mají pro mě i jinou práci. Tak uvidíme.

„Ahoj," políbila jsem Thea ve dveřích. „Ahoj lásko." Zavřela jsem za ním dveře a šla si sednout zpátky do obýváku. Vím, že jsme se Theem domluvili, že to nikomu neřekneme, ale já to asi nevydržím. Psala jsem mu, jestli to nechce říct aspoň Zoe s Lucasem. Souhlasil, ale stejně mám takový zvláštní pocit, nevím, ale pořád mám obavy o to, jestli se třeba doktorka nespletla, přece jenom se může za měsíc ukázat, že je tam jenom jedno. Ale tyhle myšlenky musím zahnat, když tam byly vidět dvě srdíčka, tak tam jsou dvě.

„Půjdeš otevřít Lucasovi?" Volala na mě Zoe z pokoje. Jen jsem kývla a obula se. Seběhla jsem schody a odemkla hlavní dveře. „Ahoj Lucasi. Ahoj Elisabeth." Vyšli jsme schody a zašli do našeho bytu. „Ahoj kámo," plácli si s Theodorem. „Ahoj zlato," objal Zoe.

„Vy dva, chceme vám něco říct." Kývli na nás a odvrátili oči od televize. „Povídejte, co se stalo?" V duchu jsem si napočítala do tří a vyslovila to. „Čekám dvojčata."

***

Tak a je to tady, asi to bylo očekávatelné, ale stejně. Doufám, že se líbila. <3