Theodor a Já

Chapter 68 ✓

„Tak se mějte hezky Georgi. Moc ráda jsem vás poznala. Já tebe také Elisabeth. Doufám, že se ještě uvidíme. Šťastný let." Zamávala jsem Georgovi, od kterého jsme se každým krokem oddalovali. Theo jel nakonec se mnou. Nastoupili jsme do letadla a já si dala sluchátka do uší. Usnula jsem během deseti minut. Probudili mě až turbulence. Cukla jsem sebou a otevřela oči. „To nic El, už to přestalo. Víš Theo, bojím se těch sms. V noci jsem nespala. Co když to bude fakt nějakej psychopat. Proč chce, abychom se rozešli? Ví, že čekám dítě? Chce mi ublížit nebo tobě? Proč to dělá?" Theo mě zastavil a položil mi ruku na tu mou. „Elisabeth, pamatuj si, že když jsem s tebou, nemusíš se bát. Určitě zjistíme, kdo to je. Všechno bude v pořádku a naše miminko je v bezpečí."

Když letadlo přistálo, tak jsem byla fakt unavená. Theo řídil místo mě. Domů jsme dojeli za tmy. Chtěla jsem, aby Theo vystoupil u sebe a já bych jela domů sama. Nakonec mě ale dovezl ke mně a potom šel domů pěšky. Ne, že by to měl daleko, ale stejně. Vyšla jsem schody a odemkla dveře. Zoe seděla u televize a sledovala film. „Ahoj Zoe. Ahoj Eli, tak jak je Theodorově mamce? Odpočívá a musí brát léky na srdce. Měla by se z toho dostat. Tak to je dobře." Sundala jsem si bundu a šla si rovnou lehnout. „Jsem unavená, půjdu spát. Ještě uvidím, jestli půjdu zejtra do školy. Hlavně se vyspi, jeden den se nic nestane, když tam nepůjdeš. Když tak řeknu, že ti nebylo dobře. Děkuju moc Zoe, tak dobrou. Dobrou."

„Pomoc," křičela jsem, ale nikdo mě nejspíš neslyšel. „Theo, kde jsi?" Neodpovídal a ten člověk mě pořád bil. „Nech toho, co jsem ti udělala? Mlč nebo to bude ještě horší," zařval. Kopal do mě a na tváře mi přilétávala jedna facka za druhou. „Můžeš si za to sama, ty jedna krávo. Doufám, že tě tady nikdo nenajde a ty tu chcí*neš. Nenávidím tě, mrcho!" Zdrhul, byla jsem dobitá, všechno mě bolelo a z ruky mi tekla krev. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Z očí se mi hnaly slzy a ne a ne zastavit. Otřela jsem si obličej a rozhlídla, kde to vlastně jsem. Byla to tmavá místnost a mezi žaluziemi sem pronikalo odpolední slunce. Opřela jsem se o zeď a snažila se si stoupnout.

Cukla jsem sebou a probudila jsem se celá zpocená. Rozsvítila jsem lampičku a posadila se. Odemkla jsem mobil, byly tři ráno. Zvedla jsem se a došla do kuchyně. Z okna pronikala dovnitř záře měsíce. Bylo jasno a na obloze se třpytili hvězdy. Sedla jsem si ke stolu a promnula si oči. V tu chvíli přišla Zoe.