Theodor a Já

Chapter 13 ✓

„Tak vítej u nás doma Sophie. Tady je to nádherné. Elisabeth a ty tu stále bydlíš? Teď už ne, koupila jsem si byt se svojí kamarádku kousek od naší university v Bradfordu. Takže sem jezdím jen na prázdniny. Mám Londýn moc ráda, vždycky se sem ráda vracím." Usmála jsem se na ní. „A ty Sophie, jak dlouho jste byli s Rodgerem ve Francii? Rodger přijel před 14 dny a nabídnul mi, jestli nechci jet zpět do Londýna s ním. Moc ráda jsem tu nabídku přijala."

Rodgere, jen kam si mám odnést věci? Zavazadla ti přinese Rosie, pokoj můžeš mi mít samostatný, nebo jestli chceš, můžeš být se mnou. Radši bych byla s tebou, teda jestli ti to nevadí. Ne vůbec, doufal jsem, že to řekneš," zasmál se.

„Oběd bude za chvíli, dnes je losos na grilu se zeleninou. Toho mám nejradši," vykřikla Sophie a odešla s Rodgerem do jídelny. „Odpoledne jdu na kontrolu s tou rukou, půjdeš se mnou Theo? Jasně, že půjdu, musí tě tam přece někdo odvést. Mám řidiče, nemusel by si mě tam vést." Theo se zatvářil uraženě. „Jak chceš, odveze tě tvůj řidič," řekl s úšklebkem. „Ale stejně mi můžeš dělat doprovod ty. Já vím ty nevděčnice," řekl a dělal, že se se mnou nebaví. Chytila jsem ho kolem pasu a dala mu pusu na tvář. „Nech toho ty urážlivko. Nenechám," zasmál se a políbil mě na čelo.

„Hej vy dva, my jdeme k tomu doktorovi a potom se zastavíme ještě v nějaké kavárně. Dobře, my jdeme bruslit na stadion a potom půjdeme na koně. Jsou už bělouš s hnědákem okovaný? Chceme si potom udělat menší projížďku. Jo jsou, ale stejně se jděte radši zeptat kováře, bude ve stájích. Oukej, tak děkujeme, hodně štěstí s tou rukou El. Jo díky, doufám, že to bude v pohodě."

Docela si dělám starosti s tou rukou, když jsem ráno vylézala ze sprchy tak jsem hodila slušnou hubu. Pěkně mi v tom křuplo. Theodorovi jsem to neřekla. Bolí mě to, ale kdybych mu to řekla, tak mě veze na pohotovost. Za chvíli jedeme na tu prohlídku, fakt se toho docela bojím.

„El jedeme teda? Jojo, už běžím." Došla jsem si pro bundu a šla se obout. Theo už čekal u dveří. Když jsme vyšli ven, už na nás čekal šofér a my nastoupili. Neuběhlo ani dvacet minut a už jsme vystupovali před ordinací. Vešli jsme dovnitř a Theo si šel sednout do čekárny. Já čekala před dveřmi, než mi otevře sestra.

„Dobrý den slečno Timbalendová, pojďte dále. Dobrý den pane doktore." Vstoupila jsem dovnitř a odložila si věci na křeslo. „Tak se na to podíváme." Sedla jsem si na lůžko a nechala sestru, ať mi sundá dlahu. „Teď vám zrentgenujeme tu ruku." Zadržela jsem dech a čekala na to nejhorší. „Slečno Timbalendová kost začíná pomalu, ale jistě srůstat." Najednou mi spadnul kámen ze srdce. Sestra mi znovu nandala dlahu a já se mohla postavit. „Přijďte zase v sobotu a jezte hodně bílkovin, ať vám to lépe srůstá. Děkuji vám a na shledanou. Na shledanou." Zavřela jsem dveře a běžela k Theovi, objala jsem ho a on mě líbnul na tvář. „Tak co, jak to dopadlo? Všechno je v pořádku. Tak to jsem moc rád, to si zaslouží horkou čokoládu." Kývla jsem a společně vyšli z ordinace.