Chapter 65 ✓

56 5 2
                                    

„Chceš něco k jídlu El? Máme nějaký těstoviny s pestem. Dáš si? Moc ráda, děkuju. Dobře, tak já je dojdu ohřát. Půjdu s tebou." Zavřela jsem za sebou dveře a šla dolů. V jídelně seděl George a taky jedl. Sedla jsem si naproti němu a počkala, až mi Theo přinese jídlo. „Tak Elisabeth, jak na to reagovali tvoji rodiče? Myslím to, že budete mít miminko. Noo, taťkovi jsem to ještě neřekla. Aha a mamince?" Odmlčela jsem se a v hrdle se mi udělalo sucho. V tu chvíli přišel do jídelny Theo s mým jídlem. Všiml si mě a naznačil taťkovi, ať se na nic neptá. Zvedla jsem se a odběhla do Theova pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a snažila se udržet nervy na uzdě. Stoupla jsem si k oknu a podívala se ven. Bylo krásně čisté nebe. Během chvíle vešel do pokoje Theo.

Došel ke mně a objal mě. „Elisabeth, moc mě to mrzí. Taťkovi jsem to neřekl, omlouvám se." Otočila jsem se a on mě pohladil po zádech. Políbili jsme se a chytli se za ruce. „Za to nemůžeš, jen já, prostě mě to vždycky strašně naštve, že ani nevím, co se jí stalo. To je jedno, už to neřeš. Chceš to tátovi říct?" Kývla jsem a sešla schody. Zamířila jsem do jídelny a sedla si vedle Thea. „Omlouvám se za mou reakci Georgi. Já nemám maminku, zemřela, když jsem byla malá." George se zarazil a potom se zatvářil provinile. „To je mi moc líto Elisabeth, nechtěl jsem. To je v pořádku." Chabě jsem se usmála a pustila se do jídla.

„Theo už si půjdu lehnout, jestli to nevadí. Jdi, ať se vyspíš. Na posteli máš to tričko. Doufám, že ti to nevadí. Když tak ti dojdu pro něco k mámě. Ne, to je dobrý. Tak dobrou noc, přijdu za chvilku. Dobrou." Vyšla jsem schody a zašla do Theova pokoje. Převlíkla jsem se a zalezla do postele. Vzala jsem si mobil a ještě jsem napsala Zoe, co se stalo. Zhasla jsem lampičku a přikryla se. Najednou mi přišla sms. Předpokládala jsem, že je to Zoe. Odemkla jsem mobil a přečetla si obsah. Nebylo to od Zoe. „Buď to ukončíš ty, nebo já. Pořádně si to rozmysli, jestli to nepůjde po dobrém, budeš to mít ještě horší." Celá jsem se rozklepala a snažila se uklidnit. Opřela jsem se o zeď a přečítala si sms pořád dokola. Do pokoje přišel Theo a hned uviděl, že něco není v pohodě. Rychlým krokem ke mně přišel a objal mě. Pořád jsem se klepala a byla jsem bíla jako stěna. „To bude dobrý, už jsem tady. Neboj se, to bude dobrý Elisabeth." Pořád to opakoval dokola, ale já jsem vůbec nevnímala, jen jsem se snažila uklidnit. Theo si všimnul rozsvíceného mobilu a podíval se na něj. Když si to přečetl, tak mě objal ještě víc. „Já se bojím." Vyvzlykala jsem ze sebe. Lehla jsem si mu do náruče a on mě přikryl peřinou. Pohladil mi bříško a chytil mě kolem pasu. Usnula jsem na něm a doufala jsem, že s Theem se mi nic nemůže stát. 

Theodor a JáKde žijí příběhy. Začni objevovat