Theodor a Já

Chapter 127 ✓

Ležela jsem v sanitce a neuvěřitelně mě bolelo břicho. Já jsem totiž rodila. Každou chvíli přicházeli kontrakce. Nevěděla jsem, co se děje. Kolem mě stálo asi pět doktorů. Dojížděli jsme do nemocnice. Rychle mě převezli na porodnice. Musela jsem rodit císařským řezem. Píchli mi injekci a já usnula.

Úterý

Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Nechápu, jak jsem se sem dostala. Na křesle vedle mě seděl můj táta a měl oči celé červené. Pomalu jsem otevřela oči a pohnula rukou na dece.

„Zlatíčko," promluvil na mě s bolestí, jak v hlase, tak v očích. „Co se stalo?" Pomalu jsem odkryla deku a uviděla menší břicho, o hodně menší. Vzpomněla jsem si. Propukla jsem v pláč. Taťka okamžitě volal sestru. Sestra přiběhla a zvýšila mi dávku čehosi v nějakém přístroji. Po chvíli jsem se uklidnila.

„Kde jsou moje děti?" Sestra si odkašlala a poprosila mého otce, ať odejde. Divně mi přeskočilo v žaludku.

„Slečno Elisabeth, musím vám sdělit dvě zprávy." V tu chvíli přišel do pokoje doktor.

„Sestro, můžete jít." Sestra odešla a doktor začal.

„Včera jsme vás převezli sem, rodila jste. Porod byl nečekaný, museli jsme zvolit císařský řez. Přes veškerou sílu našich nejlepších doktorů se ale bohužel nepodařilo zachránit jedno z vašich dětí. Vaše budoucí dcera se narodila mrtvá. Druhé dítě jsme přemístili do inkubátoru, bude žít. Upřímnou soustrast." Domluvil a podíval se na mě.

Brečela jsem. Nemohla jsem tomu uvěřit, přišla jsem o vlastní dítě. Vysílená jsem usnula.

Středa

Probudila jsem se až druhý den, aspoň myslím. Odkryla jsem deku. Pod břichem jsem měla obrovskou bílou náplast. Na rukách jsem měla modřiny a na obličeji pár škrábanců. Přišla jsem o dítě. Nikde se s tím nesmířím.

Každou chvíli ke mně chodil doktor a dodával mi nějaké léky na bolest. Největší bolest, ale spravit nemohl.

Kolem oběda, mě konečně pustili, abych se šla podívat na mého syna. Taťka mě na vozíku dovezl na oddělení a sestra nám otevřela dveře. V inkubátoru jsem spatřila mé dítě. Byl tak maličký, kolem sebe měl napojené nejrůznější hadičky. Jeho tělíčko bylo velké jako mé dvě ruce. Na hlavičce měl čepičku a kolem těla plínu. Opatrně jsem prostrčila ruku dírou v inkubátoru a pomalu se dotkla jeho ručičky. Z oka mi ukápla slza.

„Vítej na světě malý Matthew." Taťka mě objal a sedl si vedle mě na křeslo.

Sestra nás nechala v pokoji asi deset minut, poté nás vyzvala, ať jdeme zpátky do mého pokoje.

Teprve teď mě přišlo na mysl, co je s Theem. Taťka odešel na oběd. Sestra začala.

„Pan Wolf jsme sem převezli v ten stejný den, co vás, ale letecky. Je v ohrožení života. Ztratil moc krve a podle toho, co se mu stalo dříve, není jisté, zda přežije. Kůže na jeho krku je velice tenká. Nůž jí přeřízl snadno. Teď je v umělém spánku a ještě hodně dlouho bude. Doktoři udělají vše, aby mohl žít plnohodnotný život. Budu vás informovat o jeho dalším stavu. Více vám teď říct nemůžu."

Sesunula jsem se na postel a po tvářích mi tekli slzy. Přišla jsem o dítě, nemůžu přijít ještě o Thea.