Theodor a Já

Chapter 123 ✓

Oslava se blížila ke konci. Lidé začali odcházet a zůstali jen příslušníci rodiny. Po dlouhé době jsem se viděla s prarodiči, jak od maminky, tak od taťky. Všichni kromě babičky z máminy strany věděli, že jsem těhotná, pro ní to byl šok. Vím, že mi vždycky říkala, že až budu čekat dítě, tak ona se to chce dozvědět jako poslední, aby byla nejvíc překvapená. Dále jsem se viděla se sestřenicí z NY, za kterou jsem dlouho nebyla a potom se svými pěti bratranci. Tři jsou skoro stejně staří, jako já, zatím nemají svojí rodinu a těm dvěma je sedmnáct let. Jsou to skvělí kluci.

Kolem desáté hodiny večer se prarodiče odebrali do svých dočasných pokojů a mladší, jako já a mí kamarádi a příbuzní, dále táta s Chloe jsme se dívali na film v obýváku. Postupně šla spát tátova sestra s manželem a nejmladšími bratranci Marcem a Lukem, jejich dětmi. Potom ti tři bratranci od maminčiných sester.

Maminka má dvě sestry, jedna má kluka, mého nejstaršího bratrance Jacoba a druhá má dva kluky, mé další dva bratrance Zacha a Caluma. Ani jedna z maminčiných sester ale na svatbu nepřijela, ne že bychom neměli dobré vztahy, ale obě dvě pracují jako dobrovolnice v Africe a prostě nemohli přijet. Tátovi alespoň volali přes skype a poblahopřáli mu. Jejich manželé jsou zase v armádě a ti přijet také nemohli. Kluci, jako Jacob, Zach a Calum půjdou nejspíš ve šlépějích svých otců.

Na mě začala padat únava v polovině filmu a tak jsem šla spát, ke mně se ještě připojil Theo a potom Rodger se Soph a Zoe s Joshem. Jelikož máme „jen" šest pokojů pro hosty, tak musela Zoe být na pokoji s Joshem. Ostatně myslím, že to ani jednomu nevadilo. Josh je gay, takže by mezi nimi už stejně nic neproběhlo a jsou to fajn kamarádi.

„Miláčku, spíš už?" Zeptal se mě potichu Theo. „Ještě ne, co se děje? Nic se neděje, jen jsem tě chtěl slyšet." Usmála jsem se a naklonila se k Theovi. Ten naše rty propojil v jedny. Pohladila jsem ho po tváři a sjela rukou až na jeho krk. Nahmatala jsem tři jizvy a z oka mi ztekla slza.

„Nikdy si neodpustím, to co se stalo a nejspíš za to můžu já. Elisabeth, tohle už nikdy neříkej, byla to nešťastná souhra okolností. Život hold není spravedlivej, ale budeme se s tím muset naučit žít. Vždyť se nestalo nic tak strašného. Aspoň budu vypadat jako drsňák." Uchechtla jsem se a zamáčkla poslední slzu.

„Pro mě by si byl drsňák, za jakékoliv situace." Políbila jsem ho na tvář a usnula.