Theodor a Já

Chapter 42 ✓

Nahoru už vycházeli záchranáři. „Tak co tady máme? Udělalo se jí špatně, nevím co jí je, přišel jsem za ní a už jí bylo blbě. Zvracela a hoří jí hlava. Nevím, co s ní je. Je těhotná asi čtrnáct dní." Vykoktal ze sebe Theodor. „Slečno, zkuste se posadit. Pojďte, dejte mi ruku." Zvedla jsem ruku a chytla se záchranáře. Pomohl mi se opřít o vanu a já si odhrnula vlasy z obličeje. „Řeknete mi, jak se vám to stalo? Najednou se mi zvedl žaludek a zamotala se mi hlava. Dobrá, tak sejdete schody sama, nebo vás máme snést? Zkusím to sama." Theo mi podal ruku a já se pomalu rozešla. Po chvíli se mi podlomily nohy a já se kácela k zemi. Theo mě zachytil a opatrně mě vzal do náruče. „Snesu jí dolů," řekl vyděšeným hlasem. „Theodore, radši mi jí dej, já jí vezmu." Předali si mě s Rodgerem a během chvíle jsme byli před chatou. „Pojedu s ní," řekl Theo, hned jak mě Rodger položil na lůžko. „Pane radši zůstaňte tady. Musíme se podívat, co jí je." Zavřeli dveře od záchranky a já se najednou ocitla úplně sama. „Prosím, pusťte ho dovnitř, prosím." Řekla jsem a z očí mi tekly slzy. „Slečno, musíme vás ošetřit, za chvíli ho sem pustíme."

Vyhrnuli mi tričko a prohmatali břicho. „Bolí vás to? Jen trochu. Jak dlouho jste těhotná? Patnáct nebo šestnáct dní. Nejspíše to budou jen těhotenské bolesti. Jste přes den unavená, bolí vás hlava? Poslední tři dny se mi stalo třikrát, jen dnes se mi ještě zvedl žaludek. Jak se jmenuje vaše gynekoložka? Doktorka Deanová. Zavoláme jí a domluvíme se s ní, co dál. Máte zde zdravotní průkaz? Mám ho nahoře v pokoji. Dobrá, pošleme tam vašeho přítele." Doktor vylezl z auta a šel za Theem. „Pane Wolfe, dojdete jí nahoru pro zdravotní průkaz? Ano, jasně, hned jsem tady." Během pěti minut už volal záchranář doktorce Deanové. „Tak slečna Deanová říkala, že máte předepsané nějaké prášky. Ano, něco mám napsané, mám to všechno v pokoji. Dobrá, tak pojďte. Nemusíme vás nikam vozit, jen si hlídejte příjem tekutin a doporučili bychom vám, abyste zítra nechodila na svah. Odpočiňte si." Pomalu jsem se zvedla z lůžka a doktor mi otevřel dveře. „Tak co jí je? Nic vážného, jen má klasické těhotenské bolesti. Pomozte slečně nahoru a ať si jde lehnout. Prý má nahoře nějaké prášky, tak, ať si je vezme. Dobrá, děkuju vám moc pane doktore." Řekl už o něco klidněji Theo. Pomohl mi nahoru a uložil mě do postele. Přikryl mě dekou a lehl si vedle mě.

„Miláčku, tohle mi nemůžeš dělat. Hrozně jsem se o tebe bál." Po tváři mu začala ztékat slza. Utřela jsem mu jí a políbila ho. „Nechtěla jsem, abys byl vyděšený. Jestli se mi tohle stane ještě někdy, tak aspoň už budeš vědět, co to je." Objala jsem ho a přitiskla si hlavu na jeho rameno. „Bojím se to říct tátovi, proto se mi udělalo tak špatně. Elisabeth, jestli chceš, tak mu to řekneme společně. Nemusíš se toho bát, my to zvládneme. A věř mi, ty budeš ta nejlepší maminka. A ty budeš zase ten nejlepší tatínek." Usmála jsem se a zavřela oči.