La Casa de BTS

Prolog

„Stůj, nebo střelím!" křičí na mě ten strážník.

„Ne!" vykřiknu těsně předtím, než mu napálím kulku mezi oči.

*

Jmenuju se SUGA. Ale když tenhle příběh začal, ještě jsem se tak nejmenoval.

Když jsem se probudil v maličkém karavanu odstaveným na jednom skladišti nedaleko za Soulem, měl jsem v kuse zapnutý zprávy a sledoval sám sebe. Svoji stupiditu. PŘESTŘELKA V BANCE – MÍSTO POBYTU NEZNÁMÉHO LUPIČE, běželo pořád v titulcích.

Ten neznámý lupič, to jsem byl já. A ta mrtvola v igelitu – láska mýho života. Když jsem ho viděl naposledy, nechal jsem ho ležet v kaluži krve s očima zvrácenýma v sloup. Zvládli jsme patnáct čistejch přepadení. Ale míchat dohromady lásku a práci nikdy nefunguje. Takže když ten strážník vystřelil, bylo potřeba změnit povolání – ze zloděje na vraha. A tak jsem začal utíkat. Protože svým způsobem už jsem byl taky mrtvej. Teda... skoro mrtvej.

Skrývám se v týhle noře jako zbabělec už nějakých deset dní. Proto jsem naznal, že je načase vypadnout. Sebral jsem si svých pět švestek – pár hader, co mi jich zbylo a nebyly ještě od krve, a sněžítko, který mi koupil na naší poslední společné cestě. Oblíkl jsem se tak nenápadně, abych vypadal jako každej druhej na ulici. Nebo každá druhá. Na hlavě mám paruku a kšiltovku. Někdy se vyplatí být trochu nižší. Často si vás pak opravdu spletou s holkou.

Mý fotky teď ostatně zdobily zdi policejních stanic po celý Jižní Koreji. Napařili by mi třicet let. Možná už jste pochopili, že nejsem úplně typ, kterej by chtěl stárnout ve vězeňské cele. Já radši utíkám, tělem i duší. A pokud nemůže zdrhnout moje tělo, snad unikne alespoň ta duše.

Neměl jsem moc času a potřeboval jsem vyřídit důležitý věci. Vlastně jen jednu. To jsem ještě netušil, že i přes všechnu opatrnost už jsem byl středem něčího zájmu. Naštěstí to byl někdo o dost chytřejší než policajti.

Vyhledal jsem nejbližší telefonní budku. „Ano?" ozval se z druhé strany ten nejsladší hlas, jakej jsem si dovedl představit.

„Ma-mami?" oslovil jsem ji. Když jsem slyšel její hlas, skoro už jsem plakal. Vždycky na mě byla tak hodná. A nyní mohla jen plakat nad mým zkurveným životem. Vlastně jsem trochu neúmyslně zkurvil i ten její.

„Synáčku," zavzlykala. „Jak se máš? Co se to s tebou děje?"

„Viděla jsi zprávy, ne? Ty věci, co o mně říkají," zeptal jsem se přímo. Náplast je vždycky nejlehčí strhnout rychle.

„Samozřejmě, že jsem to viděla."

„A víš co? Přemýšlím, že se vydám na další cestu. Pojedu někam daleko. Do Evropy. Budu vařit na italský lodi. Jako když jsme vařili spolu doma. Vždycky jsi mi říkala, že mi to jde. Myslím vaření. Co tomu říkáš?" Ve skutečnosti jsem jen nevěděl, jak jí vysvětlit, že už se nejspíš nikdy neuvidíme.

„Já ti nevím, zlato. Co když jedí jen italské jídlo?" Možná jsem tohle neměl dělat. Ale musel jsem ještě naposledy slyšet její hlas. Jenomže moje máma není hloupá. Všechno jí to došlo během vteřiny. „A co to znamená tahle cesta? Že už tě neuvidím?" Představoval jsem si její obličej plný slz, třesoucí se rty a rozklepané ruce.

I mně z pravého oka vytekla slza. „Nepovídej nesmysly. Jasně, že mě uvidíš. Koupím ti lístek, abys mě mohla navštívit."

„Navštívit tě kam? Na hřbitov?"

Musím přiznat, že tahle její slova mě na jeden hřbitov málem dostala. „Jsi sama?" zeptal jsem se. Dělal jsem chybu. Neměl jsem volat. „Mami, jsi sama?" Jak už jsem ale říkal, toho dne mě někdo sledoval. A nebyla to policie. Spíš strážnej anděl.

Když moje matka odpověděla na moji hloupou otázku „ano", řekl jsem jí jen, ať vyjde na ulici. Jako kdyby šla do obchodu. Že já už si ji najdu.

Ve skutečnosti na mě v jejím bytě čekalo šestnáct policistů. A tak jsem se poprvé potkal s týpkem, kterej si pracovně říká RM.

Garantuju vám, že nikdy nebudete stoprocentně vědět, jak takovej strážnej anděl vypadá, dokud se neobjeví přímo před váma. Ten můj měl trochu nesmělej úsměv, rozcuchaný vlasy, kostkovanou košili, starý džíny a falešnej řidičák, protože přes veškerou svou inteligenci mu ten kus papíru nedali snad ani na popáté. Občas taky nosil falešný brýle, asi aby vypadal ještě sečtěleji, i když v nich vypadal spíš jako sečtělej debil.

„Promiňte, můžete na okamžik?" oslovil mě z červené rachotiny, která musela být vyrobená snad někdy v době, kdy jsem se narodil.

Nechápavě jsem se na něj podíval, natáhl si černou šálu víc do obličeje a kráčel jsem dál.

„Vaření na italský lodi má jenom jednu výhodu," nevzdával to. Pravda, tohle mě přimělo zastavit. A málem taky začít střílet. „Můžeš dojídat zbytky." Vysvětlil.

Chvíli jsem přemýšlel nad Italy a nad tím, že nesnáším lidi, co plivou.

„Kdo seš?" vyjel jsem na neznámého, vytáhl pistoli a neomaleně mu vlezl do auta. „Polda?" Tak jsme se já a RM poznali blíže. On zvedl ruce nad hlavu, zatímco já mu mířil na koule revolverem.

„Počkej, jen klid," mírnil mě, i když on sám měl co dělat se svým třesoucím se hlasem. RM nebyl až tak muž činu. Ale za to byl zatraceně chytrej. „Čekají tam na tebe už šest dní. Jdeš na jatka." Vysvětlil mi spěšně.

„Proč bych ti měl věřit?" ucedil jsem.

„Můžu?" podíval se na zbraň.

Podíval jsem se mu do očí. Dobrý na přátelství je, že si málokdy pamatujete, jak vlastně začalo.

Krom toho, RM už tam byl a vyfotil si všechny ty těžkooděnce s mojí matkou v doprovodu. Ukázal mi všechny ty fotky. Ty zasraný fotky. Poznal jsem naši ulici. Musel jsem mu věřit. „Čekají na tebe u tvé matky. Proto jsem ti přišel pomoct," pokračoval. Nelhal. Vlastně mi lhala ona. Vlastní matka. „Přišel jsem ti nabídnout práci... ehm... chci říct... přepadení." Odmlčel se a nervózně si olíznul rty. „Jedinečné přepadení."

„A dál?" zeptal jsem se ze zvědavosti.

„Hledám lidi, kteří... no... kteří nemají mnoho co ztratit." Poškrábal se na hlavě. Byl rozpačitý.

Nevěřícně jsem ho prolétl pohledem. Chtěl jsem na něj zařvat, že o mým životě nic neví, ale upřímně? Věděl jsem, že má pravdu.

A pak to na mě vybalil: „Co bys řekl na tři biliony wonů?"

Teď jsem na něj zůstal zírat s překvapeným výrazem. Na takový přepadení si netroufl ještě nikdo v historii lidstva – ani v Las Vegas, ani v Monte Carlu.

Takže když se moje fotka znovu objevila ve zprávách, aspoň to bylo kvůli největšímu přepadení v dějinách.