La Casa de BTS

Hvězdy a cigarety

Pokud někdo z nás opravdu tvrdě pracoval, tak to byl Junghyun. Už odkryl ocelový plát, následoval železobeton a země. Přišel jsem ho do trezoru navštívit, protože jsem mu možná chtěl vysvětlit, že nejsem zase až takovej hajzlík, jak si myslí, ale ani jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké právo se obhajovat, natož jak začít tento rozhovor.

Zaklepal jsem na titanový dveře a prohlásil: „Páni, to je rychlost." Chtěl jsem mu polichotit.

Na Junghyuna ale sladký řečičky nezabíraj. Je to dříč. A nespokojí se s ničím menším než s dokonale proraženým tunelem do hangáru.

„Mám ti pomoct?" navrhl jsem tedy a vstoupil do trezoru. „Čím dříve skončíme, tím dřív budeme venku, ne?" Podíval jsem se na díru v zemi. Junghyun mě sjel pohledem, ale já předstíral, že si toho nevšímám.

Posadil jsem se do té haldy prachů, ve kterejch se Jungkook prve válel, když se mě odměřeně zeptal: „Už tě unavuje tady bejt?"

„Vždyť víš," ušklíbnul jsem se. Popadnul balík bankovek a přičichnul k nim. „Tohle nudí každýho."

„Nudíš se se šedesáti sedmi rukojmími, střílením dávek ze svý M16 a s fízlama za dveřma. Je to tak?" četl si ve mně. Sepjal jsem rty v úzkou čárku. Ne že bych miloval, když se o to někdo minimálně pokouší. Junghyun na chvíli přestal s prací a založil ruku v bok, aby se mě zeptal: „Proč ses vrhnul na krk tomu jehněti? Začals ji tam olizovat mrtvou strachy." Huboval mi. Já se jen pousmál a odvrátil od něj pohled. Nemohl jsem čekat, že mě bude chápat, ne? Ani já sám se úplně nechápu. Své výtky zakončil otázkou: „K čemu ti to sakra je?"

Protože jsem ve skutečnosti nejistá, žárlivá svině? Jo, asi proto. Ale to jsem mu nemohl říct. „Abych tě provokoval," odvětil jsem ironicky a pokrčil rameny. „Sereš moc potichu, víš?"

Junghyun popadnul balíček s cigaretami a přišel blíž, až stál přímo vedle té haldy, na které jsem seděl. „A teď co?" vyzvídal dál. „j-hope už tě taky nudí?" Prošel dál, až k východu z trezoru, aby si mohl zakouřit.

Svraštil jsem obočí. Tak tohle si o mně myslí? „Proč to říkáš?" otočil jsem se jeho směrem.

„Protože patříš k tomuto typu lidí," zabrblal Junghyun pod fousy a nenuceně kouřil.

„Vážně?" vstal jsem a postavil se k východu vedle něj. „A o jakým typu lidí přesně mluvíš?" zajímalo mě.

Junghyun měl smutný a zoufalý výraz, když se mi podíval do očí. Když mě viděl, vzpomněl si totiž na někoho, koho před lety opustil, protože tato osoba – jeho a Jungkookova máma – taky patřila „k tomuto typu lidí".

Svou odpověď však pro tentokrát redukoval na: „O takovým, kterej člověk nechce pro svý dítě nebo sourozence." Obrátil se ke mně. „Pamatuješ, jak jste onehdy v noci utekli na zábavu?"

„Jo," přitakal jsem, pač jsem netušil, kam přesně tím míří.

A potom mi to došlo – průzkum Jungkookovy sexuální orientace. To spolu jsme tehdy seděli v tom autě, hulili trávu a on mi na hlavě udělal dva drobné culíky. Připadalo mi to jako zázrak, asi proto, že jsem předtím hulil tu trávu. Nebyl jsem ale zase tak mimo, abych se nemohl ani pohnout, jenom jsem trochu ztratil zábrany.

Nejspíš proto jsem se Jungkooka zničehonic zeptal: „Věděl jsi, že na nebi je víc než dva triliony hvězd?" Jako bych ho chtěl balit, nebo aspoň to si měl myslet.

„Fakt?" vyjevil se fascinovaně. „Počítals je?"

„Jasně, to si piš."

Jungkook zrovna dopil poslední lok vodky a vytáhl další, která se mu válela pod nohama. „Chybí mi tu trochu zábavy," přiznal. „A já vím, SUGA-ssi, že něco takovýho máš ve svým pokoji taky a ..."