La Casa de BTS

Kam měl Jimin jít?

Jungkook se konečně probral a došel mu fantastickej fakt: „Sakra, chrněl jsem," promnul si obličej. Posadil se a viděl před sebou upoceného Jimina, jak se neklidně vrtí na místě.

„Už jsem tě chtěl i vzbudit," řekl mu.

Jungkook chápavě přikývl. „Spal jsem dlouho?" zeptal se.

„Nevím," zavrtěl hlavou Jimin. Byl od té chvíle, co na Jungkooka sahal, nějakej nesvůj. Víte, neměl jsem to být já, první kluk, do kterýho se Jungkook fakt zamiluje a bude s ním mít skvělej románek úplně se vším všudy, ale to už vám asi došlo.

„To je poprvý, co s někým spím, a když se probudím, pořád je tady," zavtipkoval, když si přetahoval tričko přes hlavu, sám se tomu zasmál a zamířil ke vchodu.

Jimin za ním nechápavě hleděl. „Netuším, kam jsi chtěl, abych šel," namítl.

„Cože?" obrátil se na něj Jungkook.

„Že netuším, kam jsi chtěl, abych asi tak šel," zopakoval Jimin hlasitěji s pokrčením ramen a s o poznání sarkastičtějším tónem v hlase. „S prostřelenou nohou a uprostřed únosu. Nemám zas tolik možností, ne?"

Jungkook svěsil koutky. „Co se ti stalo?" nechápal. Měl za to, že se tu Jimin má dobře.

Možná i měl. Ale byl na sebe naštvaný, vlastně spíš na sebe než na něj, ale tak už to bývá, že o jakémsi Jungkookovi, kterého zná dva dny uvažuje jako o potenciálním objektu zájmu, když ještě ani řádně neukončil svůj vztah s Hyunshikem.

Jenomže pak Jungkook řekl tohle: „Není přeci potřeba, abys na mě byl protivnej, zachránil jsem ti život, ne?" A to Jimina už totálně dožralo.

„Zachránils mi život?" nevěřícně protáhnul obličej.

„No... jo."

„Jak jsi mi zachránil život, prosím tě?" zasyčel Jimin. „Jako Židům z Osvětimi?" A už jsme zase u toho. Jungkook protočil oči. „Které nacista vytáhl z řady, aby nešli do plynový komory." Ušklíbnul se Jimin.

Tohle ovšem dožralo naopak Jungkooka, kterej přešel po trezoru a přidřepnul si před Jimina. „Já nejsem žádnej nácek, jasný?" vyštěkl. „Nejsem žádnej zkurvenej nácek. Připomínám ti, že sis strčil mobil do trenek a že mi nařídili tě zabít."

Ale Jimin byl jiného názoru. „A co jsi udělal ty, he? Řekl jsi mu, že ne? Zarazil jsi ho?" přejel Jungkooka vzteklým pohledem. „Raději jsi mě střelil do nohy. Přede všema jsi mě ponížil. A teď mě držíš zavřenýho tady, kde nemůžu ani dýchat ani chodit na záchod. Kam mám konat svou potřebu? Do kbelíku? Takže si nic nenamlouvej." Zavrtěl Jimin hlavou. „Možná jsi ten nejhodnější nácek. Ale pořád jsi jedním z nich."

Jungkook se zapitvořil a povzdechl si. Věděl, že na tom, co Jimin říká, něco je, a že nikdy ani neřekl... „Omlouvám se," soucitně pokýval hlavou. Jimin k němu šokovaně vzhlédl, ani nečekal, že to řekne. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě ponížit," pokračoval Jungkook, „taky moc dobře nevím, co... co s tímhle vším." Zase si tak po svým prohrábnul vlasy a zatvářil se... Jimin by řekl, že trochu jako králík. „Zanesu tě na záchod, jo?" navrhl poněkud milejším tónem. „Souhlasíš?" pousmál se na něj Jungkook.

„Dobře," přikývl Jimin.

„Tak dobře."