La Casa de BTS

Miřina matka

Nyní si budeme muset povědět něco málo o někom, o kom jsem v tomhle drsným příběhu mluvit nechtěl – o Miřině sklerotické matce. Po celým domě si lepila papírky, že ani nevěděla, kam s nima, většinou jí k ničemu nebyly, ale musela si je aspoň napsat, protože věděla, že cokoliv ví teď, za několik minut zase zapomene. Nikdy ve skutečnosti nežila déle jak hodiny jako stejná osoba, proto mi přijde fér se o ní zmínit, ač je to hodná, křehká stařenka a za jiných okolností by se to asi nehodilo.

Nyní měla ten pocit. Pocit, že na něco zapomněla. Jen nevěděla na co. Těžko říct co přesně jí připomnělo, že má vnučku, ale vzpomněla si na ni. Začala ji volat jménem, ale neozývala se. Nebyla totiž vůbec doma. „Kam ses mi schovala, zlatíčko?" pokřikovala její babička po celým domě.

Z nepochopitelných důvodů si myslela, že dívka bude nejspíš ve skříni. Tam na ni ale čekaly jen další upomínky v podobě pestrobarevných lepicích štítků.

Už nebydlím v Daegu, ale v Soulu.

Autobus do centra má číslo 52.

Mám dvě dcery.

Klíče jsou v šuplíku.

Otec mé vnučky má zákaz se k ní přibližovat. Nikdy ho nesmím nechat se k ní přiblížit.

Něco z toho psala i Mira, třeba ty poslední dvě. A v tu chvíli její matce došlo, kam asi tak její vnučka šla a s kým.

***

Upřímně řečeno, Miřina máma je jedna z mých oblíbených postav :) Jak se líbí vám?