La Casa de BTS

Umírající Hyunshik

„Předtím jsem slyšel výstřel," zamumlal Jimin, když ho nesli zpátky do trezoru.

„Policie," prozradil Jungkook. „Střelila jednoho z rukojmích." Junghyun se na něj hněvivě podíval, když tohle řekl. Ale Jungkook nechtěl dál lhát. Nemohl.

„Rukojmí?" zopakoval Jimin zděšeně.

„Ano."

Junghyun otevřel dveře od trezoru.

„Koho?" Jungkook překročil práh a vnesl Jimina dovnitř. Jak kdyby se už brali, co? „Koho?" zopakoval Jimin důrazněji, ale zase se mu přitížilo. „Na koho policie vystřelila?" naléhal.

Jungkook ho postavil na deku.

„Na šéfa tiskárny," zamumlal Junghyun pohotově. Věděl, jak se teď bude Jimin cítit. Nejspíš trochu jako on, když jsem mu řekl, že z Jungkooka se stal vrah. Ale od té chvíle pochopil, že se špatnýma zprávama je lepší nedělat cavyky. Ono už to stejně nějak dopadne.

„Na Hyunshika?" Jimin zamrkal. V první vteřině si nebyl jistý, zda vůbec správně slyšel. Obrátil se na Jungkooka, kterého stále držel kolem ramen. „Je to pravda? Policie zabila Hyunshika?"

„Ne. Nezabili ho," zavrtěl Jungkook hlavou.

„Takže je v pořádku?" ujišťoval se Jimin.

„Ano."

„Je naživu?"

Jungkook ho místo odpovědi opět popadnul do náručí, aby ho konečně položil dolů na deku, když se k tomu sám jaksi nemá. Jimin ale nedal pokoj. „Je Hyunshik v pořádku?" ptal se neustále, až to ty dva sralo.

„Jo, je v pohodě," zamumlal Jungkook bez zájmu.

„Určitě?"

„Jo, určitě." Jungkook se snažil právě zachránit jeho. Jak má kurva zachránit všechny?

„Je opravdu v pořádku?" ujistil se Jimin ještě jednou.

„Přijde sem chirurg," naklonil se nad něj Jungkook, protože to nemohl vydržet. „Budou ho operovat a zachrání ho, jasný?"

„Budou ho operovat?" zeptal se Jimin, zatímco se pod něj Junghyun pokoušel narvat polštář. Možná už jste si všimli, že Jimin nepokládá nejdůmyslnější otázky, když je ve stresu. Nicméně, on si byl jist, že jeho životní láska právě umírá. A z vlastní zkušenosti vím, že to není moc dobrej pocit.

„Jo," kýval hlavou Jungkook, kterému docházela trpělivost.

„Musíš mu říct, že jsem naživu," naléhal Jimin na Jungkooka. „Prosím. Musíš to Hyunshikovi říct." Jungkook se jen smutně usmíval. „Slyšíš mě?"

„Tady nikdo nikomu nic říkat nebude," utnul jej Junghyun. „Protože se oba uzdravíte, rozumíš? Teď mě nech, abych se podíval na tu ránu." Začal stříhat obvazy a kobercovou pásku, zatímco Jungkook rozepínal svůj batoh s dalšími poklady. „Hlavně klid." Opakoval Junghyun Jiminovi.

Ten ale již hystericky brečel. „Bude si myslet, že je to celé jeho vina," spílal. „Bude si myslet, že jsem vzal ten telefon, protože mě o to požádal. A že za mou smrt může on. Proto mu musíš říct, že žiju." Díval se Jungkookovi do očí svýma ubrečenýma. I Jungkook začínal docházet k názoru, že na tomhle přepadení jsou lidi trochu emotivnější, než bylo asi v plánu. Proto, když ho Jimin požádal o papír a propisku, vyhověl mu bez dalších okolků.

Junghyun se mezitím podíval na Jiminovu ránu. Bylanáramně ošklivá.

*

Tak kdo má víc šancí na přežití? Hyunshik, nebo Jimin?