La Casa de BTS

Úvod ke třinácté části

Třináct. Nešťastná třináctka. Proto má tento poněkud nešťastnej příběh přesně třináct kapitol. A my všichni po tom všem, zmatení a unavení, jsme byli taky dost nešťastní.

RM váhal, jestli nám vůbec má brát telefon, když jsme mu zavolali, ale věděl, že tomu musí čelit. „Proč jsi nás nevaroval?!" začal na něj hned křičet Jungkook. Pro něj to mělo jeden pozitivní konec – zbavil se tohoto nesmyslného jednostranného zamilování do našeho vůdce, protože právě pochopil, že není dokonalej. „Kde jsi byl?! Kde jsi kurva byl?!" vyřvával na něj. Věděl, že ničeho rozumného tím ale nedosáhne, tak praštil s telefonem o stůl. Nezavěšoval však. Jen ať si to RM pěkně užije.

Rozhlížel jsem se po ostatních v odpočívárně. Jin předstíral, že je v pohodě. j-hope brečel. A V z toho všeho strachu hrozně kašlal. A pak Mat dovlekl do místnosti Pata, který projevoval zatraceně málo života na to, že ještě živý vůbec byl. „Zraněný muž! Zraněný muž!" pokřikoval.

RM viděl ten chaos, zmatek, který sám dopustil, protože nedával pozor. Bylo to pro něj jako rána pěstí.

„Co se sakra stalo?" Jungkook pomohl Matovi Pata položit. „Mat-ssi, co se stalo?" dožadoval se Jungkook.

„Rukojmí, útěk, silná rána, zranění," vyjmenoval Mat překotně. Jin a V se nyní také podívali na Pata s ofašovanou hlavou, který ale vůbec na nic nereaguje. Mat vzal jeho obličej do dlaní. „Jungkook-ah, ty jsi věděl o tom útěku?" podíval se na Jungkooka klečícího vedle sebe. Ten jen sepjal rty v úzkou čárku. „Kdo ten útěk zorganizoval?" chtěl vědět Mat.

Jungkook se nervózně zahleděl na Jina, Vho i Junghyuna stojící za Matem.

„Hyunshik," vydechl Jungkook, ale už toho litoval. Ať ho sral, jak chtěl, neměl v plánu ho zabít. Nebo nechat zabít. „Říkal mi to, ale... ale nestihl jsem to." Utřel si slzu nad smrtelně zraněným Patem.

„Hyunshik," zopakoval Mat.

Jin je ignoroval a prohlédnul si Pata více zblízka. Konečně si mohl trochu zahrát na doktora, ale moc se mu do toho nechtělo. Ať pohnul s jeho hlavou, jak chtěl, žádná reakce. Když se pokusil otevřít mu oční víčka, taky nereagoval. Kdyby nedýchal, byl už by ho považoval za mrtvého.

Junghyun a V se na sebe podívali se značným zoufalstvím a skepsí v očích. V už skoro plakal.

Zkontroloval jsem plačícího j-hopa na záchodě a jinak jsem zůstal s rukojmími, kteří museli být k smrti vyděšení. To jsem byl ale taky. Nemůžu uvěřit, co jsem to zase udělal. Mohl jsem někoho prošít kulkama skrz naskrz, lépe řečeno aspoň dvacet policistů. Ale snad jsem alespoň pro jednou zachránil pár zoufalých životů, když už nic jinýho.

Neměnilo to ovšem nic na tom, že Pat na tom byl špatně a Jin se to musel nějak pokusit vysvětlit Matovi, který tomu odmítal věřit. „Mat-ssi," neustále se k němu skláněl, až jednou upoutal jeho pozornost. „Pat je na tom špatně." Řekl přímo.

„Ne," zavrtěl Mat zarputile hlavou.

Jin přikývl. „Je moc těžce zraněný, Mat-ssi," opakoval s co největším klidem.

„Ne, není," odporoval Mat. „Není těžce zraněný." Trval na svém. „Není těžce zraněný." Opakoval. Z očí se mu pomalu spouštěly slzy. Jungkook se podíval na Vho, který taky plakal, a svého bratra, o kterým si byl jistej, že si myslí, že Jin má pravdu. „Potřebuje jen léky a odpočinout si," tvrdil Mat. „Jo, je čas na léky. Na nějaké léky."

Junghyun zaregistroval, že se na něj mladší bratr s nadějí v očích dívá, ale jemně zavrtěl hlavou, protože mu nechtěl lhát. Chtěl, aby i Jungkook pochopil, že tohle je realita a že Pat už se z tohoto nedostane. Tady končí.

„Proč má najednou otevřený očí?" všimnul si V. „Je to děsivý." Ve skutečnosti se nyní Patova víčka pohybovala v závislosti na pohybu jeho hlavy. Prostě stejně, jako by byl mrtvý.

„Dám mu Prednisol, lék proti zánětům a Heparin a půjde si lehnout," rozhodnul Mat, zatímco stříhal další obvaz, aby mu převázal hlavu. Pat kromě toho, že schytal příšernou ránu, ztratil ale už i hodně krve. „Zítra se bude cítit líp. Určitě." Dodával si odvahy a pohledů svých kolegů si nevšímal. Bál se kruté pravdy, kterou by v nich našel.

Junghyun popošel více dopředu k Jinovi a divil se, že nemá, co by k tomu řekl. Jin jen pokrčil rameny. RM mu neříkal, co má dělat, když někdo umře skoro, ale ne úplně. Junghyun položil Matovi ruku na rameno.

„Junghyun-ssi," podíval se na něj. „Neboj se. Pat a já už jsme měli horší nachlazení. Mnohem horší."

Junghyun se na něj přátelsky usmál. V se přes všechny slzy pokusil o úsměv taky, ale dále jen vzlykal. Jungkook držel koutky nahoře, ale i jemu se v očích zaleskly slzy.

Mat zavřel Patovi víčka a popřál mu dobrou noc. Potom se však i on rozplakal. Dočista. Prosebně a nahlas. Nedokázal si představit, co jen si bez svého parťáka počne a jak bude moct jít dál.

V a Junghyun se začali objímat. A RM dal sám sobě pořádnou facku.