La Casa de BTS

Jin to chtěl cítit taky

Nyní je čas si však povědět něco o tom magorovi uvnitř – o Jinovi, na jehož hlavu postupně začala dopadat zloba našeho vůdce i nás ostatních. A v tu chvíli Jin zjistil, že neumí moc dobře řešit svoje problémy.

Šel do Hyunshikovy kanceláře za rukojmími, co jim nebylo moc dobře, mezi nimi se nacházela i dívka, co se jí říká Ari. Zamknul za sebou, posadil se do křesla pro návštěvy a zapálil si jointa trávy, aby přišel na jiné myšlenky. O tom, jak se sem tam někdo z nás zhulit, ale budu vyprávět někdy jindy.

O tohle totiž nešlo. Jin měl nad takovými věcmi překvapivou kontrolu, měl dostatek disciplíny, aby se naučil znát své meze. Ale nějak mu došlo, že v místnosti není sám, a je tedy nezdvořilé nenabídnout ostatním. „Chcete taky?" zeptal se rukojmích.

Nyní tam seděly samé ženy – těhotné, staré či se zdravotními problémy, a všechny začaly kroutit hlavou.

Jin chápavě přikývl. Když nechtěly, tak nechtěly. Ale byl rád, že se zeptal. Hned se cítil lépe. „To je dobře," uznal, „tak já toho tedy taky nechám." A tipnul jointa. Jeho pohled už ulpěl na nesmělé a ustrašené, ale krásné Ari. Pohodlně se opřel. „Je vám tu dobře, viďte?" zeptal se jich. „Jste tu pěkně společně. Nevnímáte tu hrůzu, výstřely, krev, operace, ... To všechno, čím si musíme procházet my i ostatní rukojmí," vyjmenoval. „Musím sem chodit častěji." Zkonstatoval s dobráckým úsměvem. „Venku je to moc komplikované. Obzvlášť pro mě." Neodpustil si. „Dnes v noci jsem volal starému příteli," vykládal, jak kdyby to některou z těch žen snad zajímalo. Ale musel se někomu svěřit, když nemohl třeba mně. Jak jsem říkal, rád vyprávím číkoliv příběh, ale zrovna Jina jsem nemohl vystát. „Říkal jsem mu, jak je tady těžké udržet pořádek a harmonii," pokračoval nyní, „a řekl jsem mu, že jsem musel zabít, že jsem nařídil zabít..." Což chtěly všechny ty vyplašené rukojmí, které by se nejradši lísaly doma k mamince, určitě slyšet. Až tak moc je Jin empatický. Jo.

„Víte, když člověk nedá na stůl mrtvolu, nezíská si tam venku žádný respekt," vyprávěl Jin dál. „A já, chtěl jsem mít rád všechno, i střílení, mrtvoly a zabíjení, člověk by měl mít rád všechno." Chtěl si stát za svým, ale něco se v něm přeci jenom hnulo. „Jenomže jsem to cítil... emoce svého kamaráda, jeho zděšení, jeho dech, chvění a jeho bolest. On tady nebyl, ani toho maníka, Jimina, neznal." Dvě z žen začaly plakat, když to řekl. „A na okamžik... jsem to chtěl všechno cítit taky. Chtěl jsem se cítit tak jako můj přítel. Nemít všechno pořád jen rád, ale taky... taky nenávidět. Musí to být fascinující cítit takovou emoci, bolest, vinu, ale ne," i Jinovi se nahrnuly slzy do očí. „Nedojalo mě to." Povzdechl si. Alespoň si byl vědom toho, že je to špatně, takhle si zahrávat s lidmi jen proto, že tě to baví. Ale chtěl to dělat dál. Nemohl si pomoct.

„To je hrůza, co?" Jin si promnul obličej a opět se zahleděl na dívku, co se jí říká Ari. „Otravuji vás tady nesmysly, musíte mě omluvit." Pohoršeně mlasknul sám nad sebou. „Hej ty, tam vzadu." Ari si myslela, že se celou dobu dívá na ni. Ale byla tu ještě jedna dívka, její dobrá kamarádka, která stěží popadala dech. „Máš záchvat úzkosti, viď?" odtušil Jin.

„Je jen trochu nervózní," prohlásila Ari místo ní a chytla její ruku do dlaně, „ale to hned přejde."

Ale Jin už vstal a přišel k nevinné dívce. „Samozřejmě," přitakal. „Samozřejmě, že to přejde. Pojď se mnou." Natáhl k ní ruku.

Tahle neznámá dívka se ho tolik bála, že se nemohla rozhoupat. Nakonec dal svou ruku ještě níž, a ona poslechla. Ari se náhle začala chvět také. Dívala se, jak Jin, nepředvídatelný trouba, odvádí její kamarádku. A hrozně se bála nechat ji samotnou s tímto nebo kterýmkoliv jiným mužem z naší bandy. Nebudu lhát, asi to bylo celkem oprávněné.

*

Tak co, jaká je podle vás Jinova diagnóza z psychiatrie?