La Casa de BTS

Valentýnský masakr

A nyní chodil a otvíral dveře na hajzlech jedny po druhých, protože hrát hloupý hry ho bavilo víc než přemýšlet nad tvrdým faktem, a to tím, že jeho konec se nezvratně blíží mílovými kroky, ať už tohle přepadení dopadne jakkoliv.

Druhá kabinka a zase nic. Zíral na něho jenom analogový drát, který trčel z hajzlu.

Jungkook a V stáli ve dveřích jako dvě hromádky neštěstí. „Není snad nutný..." pokusil se Jungkook udělat dva kroky dovnitř. Jin ho však pohybem ruky zastavil a zaklepal na další dveře. Bavilo ho to a zajímalo – tyhle lidské emoce, které neuměl projevit. Myslel si, že když se pokusí mít všechno na světě rád, možná se vyhne nařknutí z psychopatie, ale zjevně to nefungovalo.

Jimin uslyšel zaťukání na dveře a znejistěl. „Jungkook-ssi?" ozval se, a to byla jeho fatální chyba. „Jungkook-ssi, jsi to ty?" chtěl vědět Jimin.

Jungkook propaloval Jina před kabinkou pohledem. Jin se pořád jen šklebil a pomaličku otevřel dveře, aby se mohl pokochat pohledem na zděšeného Jimina, jak sedí na hajzlu.

Jinovi vyrašil na tváři další z jeho podivných úsměvů. Chvíli fascinovaně hleděl na Jimina, který si volným trika snažil zakrýt alespoň rozkrok, jak tam tak rozvaleně seděl. Potom se Jin podíval opět Jungkookovým směrem. „V pátek jsem ti nařídil ho zabít," uvedl na pravou míru. Jungkook si nachystal ruku na svůj revolver za opaskem. „A dnes je neděle." Připomněl Jin zpěvně. Rozpřáhnul ruce a zasmál se směrem vzhůru. „Neděle zmrtvýchvstání! Ach, díky, bože!" zaječel na celý kolo. „Pochválen buď Pán." Mumlal o poznání tišeji.

V, který stál ve dveřích, znepokojeně kroutil hlavou. Tohle se mu ani za nic nelíbilo.

Jimin na hajzlu netušil, jestli se má víc bát, nebo se cítit trapně. Ale pak mu Jin dobrácky pokynul. „Moc se omlouvám, nechám tě to dokončit. Nebudu přeci ten, kdo bude narušovat tvé intimní chvilky." Mrknul na něj a zase dveře od kabinky zavřel.

S úsměvem se obrátil na Jungkooka.

RM se cítil jako, že to právě dost zandal, když se po svým výletu vrátil do hangáru. A první, co udělal, bylo, že nezavolal inspektorce, ale nám. Chtěl Jinovi oznámit, co udělal, aby nedošlo k nedorozumění, k jakému ale už došlo. Nuže, snaha se cení.

Telefon v Jinově kanceláři zvonil a zvonil, ale tentokrát to byl RM, komu to nikdo nebral.

Jin totiž stále promlouval ke svému mladšímu kolegovi. „K něčemu se ti přiznám, Jungkook-ssi," řekl mu nyní. „Když jsem ho tady viděl, postřelenýho a mrtvýho, něco se ve mně hnulo." Pokýval bodře hlavou, ale Jungkook neměl tušení, co to ten magor zase mele. „Občas se nejspíš ukvapím," zkonstatoval Jin, přešel k umyvadlu a umyl si ruce. „Jsem už prostě takový." Zašklebil se na sebe do zrcadla s pokrčením ramen.

V se odvážil vejít dovnitř, Jungkook měl stále dlaň na svým revolveru.

„Je to samozřejmě nepříjemná situace," pokračoval Jin, když byl s mytím rukou hotovej, „a budeme ji muset vyřešit. Ale jak?" žvatlal si spíš pro sebe než pro ně.

V zatnul ruce v pěst a stál nyní na stejné úrovni jako Jungkook asi dva metry od něj. Pořád se mu nelíbilo, kam toto celý směřuje.

„Na jedné straně vah to máš dost blbý, Jungkook-ssi," přemítal Jin, zatímco se procházel kolem umyvadel. Jen, co tohle dořekl, Pat i Mat se svými samopaly, jak kdyby na povel zamířili do umývárny taky a obklopili ty dva nešťastníky – neprávem obviněného Jungkooka a Vho, který se kvůli dobrotě svýho srdce, do týhle šlamastyky přimíchal. Z obou stran. Aby neměli kam zdrhnout.