La Casa de BTS

Co dělal Jungkook před přepadením?

Jimin a Jungkook leželi nazí pod dekou v trezoru. Jimin se tisknul k boku svého společníka a hladil ho kolem pupíku. „Na co se myslí ráno před přepadením?" napadlo ho se zeptat. „Chci říct... Prostě vstaneš a co? Co se ti honí hlavou?"

Nic, chtěl říct Jungkook, radši nic. Poprvé si to rozdal s borcem a bylo to báječný. Už to asi nikdy nedostane z hlavy. „Co já vím?" povzdechl si. „Vstaneš za svítání," začal vyprávět. „Hulíš trávu. Přijde za tebou brácha. Bavíte se o blbostech."

Vzpomněl si, jak za ním Junghyun přišel toho rána na terasu v tvrzi a hodil zbytek jeho jointu do trávy, když sám jednou, dvakrát popotáhl. „Můžu vědět, proč se snažíš zhulit už ráno?" zeptal se ho přísně.

„Ty máš co říkat," ušklíbnul se Jungkook, když ho viděl. „Jak ti je?" zeptal se po chvíli.

„Dobře," odvětil Junghyun, zatímco pozoroval vycházející slunce. „Co ty?" obrátil se na bratra.

„Prostě nic zvláštního," uzavřel to Jungkook a políbil Jimina do vlasů.

„Ale ano," podíval se mu Jimin do očí. „Je potřeba hodně odvahy." Zamumlal a odmlčel se. „Víš, říkám ti to proto, že o takových věcech přemýšlím," dodal. „O lidech, kteří jsou v celách smrti, nebo o chlápcích jako seš ty, co se prostřílejí do pasti."

„To teda není nic skvělýho," oponoval mu Jungkook.

„Ale je," trval Jimin na svém. „A to ti říkám já... a já... já jsem fakt zbabělec." Dodal polohlasně. „Podívej se na mě," povzdechl si, „jsem s ženatým chlapem, abych zahnal svůj strach ze selhání nebo z toho, že mě někdo opustí."

Jungkook nakrčil obočí. „Ty nejsi žádný zbabělec," přitáhnul si ho blíž k sobě.

„Ano, jsem."

„Ne, to teda nejsi," přerušil ho Jungkook a samotného ho překvapilo, jak smrtelně vážně to myslí. „Ukradl jsi mobil uprostřed přepadení, trval jsi na tom, abych tě střelil do nohy a postavil ses tomu psychoušovi Jinovi. Měl jsi odvahu popadnout mě za krk, políbit mě a ojet mě." Uculil se na něj. „Je potřeba mít velkou kuráž, aby ses vyspal s pošukem v masce toho... toho Dalího. Co seš zač? Sekretář Naruto?"

Jimin se pousmál. Další věc, kterou Hyunshik nikdy nedělal – nelichotil mu, nezajímal se o něj. Jungkook o něm za necelých šedesát hodin přepadení zjistil víc než Hyunshik za dva roky.

Jungkook prohraboval Jiminovy vlasy, když položil hlavu na jeho hruď. „Ve skutečnosti jsem to ráno před přepadením byl podělanej strachy a ztracenej," svěřil se mu.

„Zatracený šílenství."

„Co?" nechápal Junghyun.

„Tohle všechno, brácho," kousal se do rtu Jungkook, kterej prostě nevěřil tomu, že po měsících plánování to vážně jdeme udělat. Ale jak říkal Jin, všichni umřeme, a proto stojí za to žít. Myslel to tak, že být nesmrtelní by nás ve skutečnosti nikam nedostalo. Nejspíš bychom se k tomuto přepadení neodhodlali nikdy. Nikdo z nás.

„Ten týpek... náš vůdce vypadá strašně chytře, ale co já vím? Je to prostě šílenost," vzdychal Jungkook.

„Tak to ne, kamaráde, to ne," obořil se na něj Junghyun se zamračením. „RM... alespoň ví, co říká, tím jsem si jistej."

„Začal jsem o všem pochybovat," vyprávěl Jungkook Jiminovi.

„Nevím, co tady kurva dělám," řekl Jungkook bratrovi.

„Jsi tu se mnou," popadnul ho za zápěstí a pevně ale něžně ho stisknul.

„Každej v týhle partě je na něco expert," vymlouval se Jungkook. „Týpek, co falšuje bankovky tak, že jsou lepší než pravý, ty, kterej vrtáš tunely od jedenácti, seš prostě machr ve svým oboru a ve všem, nebo třeba j-hope, ten je zas machr přes počítače, ale já... vždyť jsem v životě nic pořádnýho neudělal."

„Je to naprostej borec," vydechl Jungkook zbožně, zatímco se k němu Jimin nepřestával lísat. „Můj brácha myslím. Řekl mi, že mě potřebuje, a proto jsem tady, prý jsem jeho talisman. A k tomu všemu jsem se v tomhle šílenství seznámil s tím největším fešákem, co kdy po zemi chodil." Sklonil se k Jiminovi, a ten ho znovu políbil. Někdo mu řekl, že je hezkej.

Nevím, jestli je Hyunshik slepej, blbej, nebo obojí, ale to kurva měl udělat už dávno.