La Casa de BTS

Všechno je jednou poprvý

Nebylo ještě ani osm ráno, když Jin začal dělat rukojmím přednášku o tom, že tu teď budeme zavření a že opravdu netušíme na jak dlouho. „Ale dokud mi neustřelí hlavu, budu se o vás starat." To ještě neví, že jeden parchant mu někdy v blízké budoucnosti hlavu opravdu málem ustřelí. „Dokud se mě nepokusíte podrazit, nebo komunikovat s vnějším světem, všechno půjde dobře." Zněl důvěryhodně, to se mu musí nechat, a pořád se na všechny usmíval, jako by spadl z višně. Potom začal rozdělovat úkoly. Prý aby rukojmí nepropadli depresi z toho, že si připadají neužiteční. „Proto odteď budeme vysoce organizovaní."

Zastavil se u jednoho týpka, pro nás lépe známého jako „ten grázlík z Anečiné třídy".

„Sportuješ?" zeptal se ho Jin.

„Ano, jsem kapitán atletického týmu."

Jinovi vylétlo obočí nahoru, a to toho borce ani neviděl ve stejný situaci jako já. Podíval se na j-hopa po své pravici, ten jenom předstíral úžas nad tím, jak je „kapitán atletického týmu" hrozně důležitá pozice.

„Krok vpřed, kapitáne," zavelel tedy Jin. Potom stejným způsobem vybral šest, sedm dalších chlápků, kteří budou kopat falešnej tunel, a zastavil se u Hyunshika. „Dobrý ráno, kamaráde. Jakpak ses vyspal?" Začal s ním hned laškovat.

„Dobře, velmi dobře," odvětil Hyunshik.

„Řekni mi, Hyunshik-ssi, umíš to s nářadím?" zněla další otázka.

„Ne, ne, to vůbec, pane. Jsem naprosto tragický. Když píchnu kolo, musí ho za mě vyměňovat žena, nebo sekretář." Jo, to bychom do něj asi tak všichni řekli, že?

Jin náhle zvážněl. „Tím mi chceš snad říct, že nemáš ani vrtačku nebo co?"

Hyunshik už zarputile vrtěl hlavou. „To nemám, pane."

„Opravdu dobře si rozmysli, co říkáš, protože možná se to o mně neví, ale mý oči jsou trochu jako polygraf. Prohlídnou každou tvoji lež." Dokonce i ty moje. Nechci se vytahovat, ale když umíš prohlídnout moje lži, už musíš mít sám kurva něco nalhaný. „Tak druhá šance," povzdechl si Jin. „Umíš to s nářadím, Hyunshik-ssi?"

„No... asi to nějak zvládnu," pípnul ředitel tiskárny tiše. Včera touhle dobou došel do práce a myslel si, jak mu patří celej zatracenej svět. A o dvě hodiny později přijde pár týpků a vyvedou ho z omylu. Nemusíte nám děkovat.

Jimin si myslel, že je na tom po psychické stránce zle, ale pak jedna paní ve středních letech začala brečet. Jin postoupil k ní. „Je vám špatně?" otázal se. „Potřebujete anxiolytikum?"

„Ano, prosím," špitla postižená.

„Dobře, dobře," pokýval Jin hlavou. „Ještě někdo potřebuje léky?" Zeptal se do éteru. Přihlásila se jedna diabetička, dívka, co se jí říká Ari, si požádala o sertralin a Jimin o lexaurin, už mu fakt chyběl. Jeho šéf ho sice stresoval často, ale na nás neměl ani v tomhle ohledu.

Poslední byla Aneko. „Promiňte, ale taky bych měla požadavek."

Jin tedy přistoupil k ní, i když už začínal mít pocity jako „No tak moment, tohle přeci není žádnej holubník, ale přepadení."

„Chtěla bych jít na internet a smazat jednu fotku."

„To bohužel není v mé moci." Jina požadavky rukojmích rozčilovaly. Dokud na ně měl požadavky on, cítil se jako machr, ale plnit ty jejich se mu zase tolik nechtělo.

Jenomže Aneko byla vytrvalá. A věděla nyní o tom, že víme, že je velvyslancovou dcerou. Proto si byla jistá, že kdyby se dělo cokoliv, Jin jí nesmí jakkoliv ublížit. „Byla jsem podvedena," odvážila se proto. „Šli jsme na záchod a já byla vyfocena nahá." Jin se k ní vrátil. „A teď to všichni – mí rodiče, učitelé, vlastně celej svět... Všichni to můžou vidět."

„Můžeš napsat zprávu, nahrát video, aby se uklidnili, a my ho pošleme," navrhl Jin. To obě strany alespoň zdánlivě vzaly jako přijatelné řešení. „Všichni budete moct napsat zprávy svým rodinám. V-ssi, dej se do toho."

A pak byli těhotné ženy, nemocní a... ehm... homosexuální, jak by řekl Hyunshik, odvedeni do speciální místnosti, aby měli víc klidu.

V si vzal slovo. „Tak pojďte, vy šťastní, co jste byli vybráni. Ruce za hlavu, vypnout hruď a následujte mě!" prohlásil zpěvně. Trochu připomínal Krysaře. Víš, že když za ním půjdeš, možná to skončí blbě, ale stejně za ním chceš jít. Nebo musíš, protože jsi zajatec a on tvůj únosce. Kurva, když nad tím tak přemýšlím, nechtěl bych, aby mě unesl zrovna V.

Odvedl je do sklepení, kde jim všem Junghyun vysvětlil, jak si vykopat tunel. Ne že by všichni vybraní byli úplně zruční (a tím vůbec nemyslím nikoho konkrétního), ale mně to mohlo být volný. Ostatně pro mě ten tunel nebyl. Junghyun je samozřejmě postrašil, že o tom, co se děje tady dole, nesmí ostatním rukojmím ani ceknout, ale to bylo jen tak na okrasu.

„Ty," ukázal na Hyunshika. „Nasaď si sluchátka a popadni sbíječku."

„Ale já... nikdy jsem s tím nepracoval."

Junghyun jen pokrčil rameny. „Všechno je jednou poprvý, ne?" Posvítil mu baterkou do očí. „Jo, ale dávej si pozor. Abys nebyl první, kdo přitom přijde o nohu." Myslím, že jsme se všichni až trochu moc vyžívali v trápení tohoto ubožáka. 

***

Chtěli byste, aby vás unesl/přepadl V? 3:)