La Casa de BTS

Minuty před přepadením

Pro celej Soul bylo to páteční ráno asi skoro jako každý jiný. Některým z nich se měl poměrně brzy obrátit život naruby.

Já seděl v 8:35 s bandou idiotů v drkotající dodávce v červených kombinézách a maskách Dalího přes ksichty. Nevím, jak pro vás, ale pro mě tohle není klasický páteční ráno.

j-hope si svou masku zrovna znepokojeně strhnul. „Kdo vybíral ty masky?" otázal se.

„Co je s nima?" nechápal Jin. V tý masce vypadal ještě směšnější než obvykle.

„Nenahánějí moc strach," zamračil se j-hope. „Ve filmech maj všichni lupiči masky, který naháněj strach. Zombíci, kostlivci nebo třeba..." sklaplo mu ve chvíli, kdy Jin vytáhnul zbraň a namířil mu ji na čelo, jelikož seděli naproti sobě.

„Ručím ti za to, že blázen se zbraní v ruce nažene víc strachu než podělanej kostlivec," ucedil na něj, načež se sám hystericky rozesmál. Pokud je v týhle dodávce někdo blázen, je to on.

V takových chvílích ve mně vřela krev. Ale nemohl jsem nic dělat, protože osobní vztahy jsou přeci zakázaný. Ostatně to, že Jin tohle přepadení vedl, byla největší chyba našeho vůdce.

„Už dost," ozval se Junghyun, když Jin nespouštěl pistoli z j-hopových očí, a vytáhl mě tak z bryndy. Kdyby na něj mířil byť o vteřinu dřív, nejspíš bych rozpoutal peklo dřív, než jsme vůbec stanuli na místě.

„Ne, fakt," přidal se Jungkook k j-hopovi. „Kterej blbec to kreslil? Ten knírek bych sám zvládl líp."

„Dalí to maloval, brácho," ušklíbnul se Junghyun. „Byl to španělskej malíř. Vážně dobrej."

„Tak malíř?" Jungkook tázavě nadzdvihl obočí.

„Jo."

„Takže maloval?"

„Jo, jo."

„Víte, co nahání kurevskej strach mně?" pokračoval Jungkook. „Postavičky pro děti. To opravdu nahání strach, ne ňákej posranej Dalí."

„Jaký kurva postavičky?" chtěl vědět Jin.

„Goofy, Pluto, Mickey Mouse a tak."

„Tobě přijde děsivější nějakej plyšák než zombie?" ujišťoval se j-hope, že to správně pochopil.

„To teda jo, vole, mám ti nafackovat?" obrátil se na něj příkře Jungkook. „Maska s dětskou postavičkou nahání strach. Protože děcka a zbraně, to nikdy nejde dohromady, nemyslíš, brácho?"

Odvrátil jsem zrak na druhou stranu od nich.

V, který byl jako jediný trpělivý, mi podával rtěnku, kterou si právě natřel rty. Tázavě jsem zdvihl obočí. „Takže my dva jdem za slečinky, jo?" podivil jsem se.

„Vypadají tihle snad na to, že to zvládnou?" loupnul očima po zbytku bandy.

„Kurva," ulevil jsem si a zahleděl se na rtěnku v dlani. „Co s tím mám dělat?"

V naznačil prstem, abych se nahnul blíž k němu a on mohl namalovat i moje rty.

Ať si RM myslel, co chtěl, bylo naprosto evidentní, že téhle bandě scházejí ženy. Ženská možná dokáže strávit dva dny výběrem bot na svatbu, ale nikdy by neztrácela ani minutu výběrem masek na přepadení.

Junghyun a Rusové vystoupili jako první, aby připravili ostnatý dráty a tyhle serepetičky. Všechno, co jsme plánovali udělat, právě začínalo. A já myslel na všechny ty nevinný lidi, jejichž životy se za pár chvil zastaví na mrtvém bodě.

První z nich měl být Park Jimin, který si myslel, jak šťastně je zadaný. Konečně oznámil svůj vztah s ředitelem Lee Hyunshikem své mámě, která neváhala dát příspěvek na Instagram. Měla ze svého synáčka radost, jeho šéfík už ovšem ne tolik.

Jimin a já jsme v tomhle trochu protiklady. On dělá radost své matce, já svýmu šéfovi. Ale ono totiž nikdy nemůže všechno šlapat po profesní i osobní stránce dobře. Aspoň se budeme dobře doplňovat, protože popravdě řečeno budeme jediné dvě otevřeně queer osoby v celé tiskárně.

RM věděl, že jediná cesta, jak se dostat do Státní tiskárny cenin, je se třemi tunami vojenského arsenálu. To se muselo provést v kamionu, který vjížděl každý týden do budovy s novými rolemi papíru, na který se tiskly bankovky. A přesně to jsme hodlali udělat. Přijet přímo doprostřed výrobny v doprovodu policie.

V Jižní Koreji je cokoliv doprovázené dvěma policejními auty něco silně chráněného. Ale když jim zabráníte v jakékoliv možnosti komunikace přes rádio či telefon a budete pětadvacetiletým klukům mířit pěti útočnými puškami na hlavu, tak ať budou sebelíp ozbrojení, udělají to, co bychom udělali všichni. Poserou se strachy. Odvaha a hrdinství mají větší cenu než jejich směšný platy.

Kdyby měli v náklaďáku schovanou něčí dceru, nikdy by ho neotevřeli, ale komu záleží na pár rolích nějakýho papíru, že?

Rychle jsme se museli dostat do svých rolí. Jin a bratři si oblíkli hadry těch policistů. Já a V jsme na sobě měli paruky a sukně. On si tu maškarádu možná užíval, ale já uvažoval o tom, že jestli všechno půjde dobře, dokonce dřív než samopal pověsím na hřebík chemlon a všechny ostatní převleky, co jsem si jich nasřádal.

Zbytek týmu jel schovanej v dodávce. Jeden z těch dvou, Pat nebo Mat, tu dodávku řídil. Nechtějte po mně přílišný detaily.

Protože uprostřed všeho toho zmatku s bouchačkama jsem si vzpomněl, že jsem byl včera požádán o ruku a že bych dal přednost úplně jinejm plánům. Jenže žádnej den asi není ten správnej na přepadení. I kdyby to bylo v Koreji něco legálního, i kdybychom my žili legálně, nejspíš bychom se takovýho sňatku stejně nedočkali, ale bylo to krásný gesto.

j-hope je totiž fakt milej. Vím, že o nikom nic moc nevypovídá to, že je „milej", ale přísahám bohu, že milejšího zloděje byste na zemi pohledali. Vlastně si myslím, že by měl mít mnohem hezčí život. A už vůbec by se neměl tahat s mizerou jako jsem já.

Patrně zrovna sedím za volantem a náš vrchní velitel, Jin, na mě mluví: „Nespouštěj tu holku z očí. Je ti jasný, co říkám?" houkne na mě z policejního auta.

„Je jí sedmnáct," ušklíbnul jsem se. „Myslím, že ji zvládnu."

Potom jsem na to dupnul, abychom si já a V užili poslední chvíle opravdový svobody.

***

To by byl pech, kdyby jim teď dali pokutu za překračování povolené rychlosti, co? :)))