La Casa de BTS

Rodiče a děti

Mira byla konečně doma, ale ani tam neměla mít klid. Už jsme to nebyli my, čí obličeje byly ve zprávách, ale ona. A nařkli ji teda z dost hroznejch věcí na to, že za nic nemohla, pouze poslouchala nadřízeného.

RM se umýval zatraceně dlouho a potřeboval se umýt ještě jednou, i když už byl hotov. Ani jemu ty zprávy nedělaly dobře. V hangáru měl všechno možný – šachovou partii, kterou měl rozehranou sám se sebou, pár prostých obrazů, malířské plátno a spousty knih, ale najednou se nedokázal rozptýlit. Byl trochu znechucen sám sebou, že nechal kolovat taková svinstva. Mira mu ovšem nedávala moc na výběr.

Televize navíc nevynechala ani zmínku o trestním oznámení, které Mira podala na exmanžela a už to jelo – zase to samé dokola. Ani si nevšimla, že její dcera stojí vedle ní, když to sledovala. Když ji vedle sebe spatřila, poděšeně sebou trhla a chtěla hrábnout po dálkovém ovládání a televizi vypnout, takže ji musela zachránit vlastní matka, když vytáhla kabel ze zásuvky a umlčela televizi natvrdo.

„Právě mluvila se svým otcem," oznámila Miře její matka a objala svou vnučku kolem ramen. „Zlatíčko, proč nepovíš mamince, na co se tě ptal tatínek? No?"

„Jestli chci bydlet s ním a s tetou," odvětila malá Woona.

Miře to zlomilo srdce. Přesto se jako správná matka s úsměvem zeptala: „A co jsi na to řekla, miláčku?"

„Že jo." Ach, ta dětská přímočarost. Pamatuju si, jak jsem jednou ve dvanácti své mámě přiznal, že když se nikdo nedívá, beru si z obchodu jídlo bez placení – ostatně mi to dávalo smysl – jak za to mám zaplatit, když ona ty peníze nemá? Jenomže ona nesouhlasila. Bylo to poprvé a naposledy, co mi nařezala tak, že jsem dva dny mohl jen ležet. Potom plakala, omluvila se mi a slíbila, že už mě nikdy nebude bít, ale taky řekla, že brát si z obchodu jídlo bez placení se prostě nesmí a že mě nesmí ani napadnout dělat takový věci. Já jsem pochopil jen to, že jsem si zvolil špatnou taktiku. Nepřestal jsem krást, jen jsem se k tomu už víckrát nepřiznal. A máma byla spokojená, že vycházíme s penězi dobře a sem tam i zbude něco navíc. Měl jsem ji rád, ale počítat fakt neuměla. Kdybych v patnácti párkrát nevybral na brigádě půl kasy, neměli bychom ani kde bydlet. Nedělal jsem to vyloženě rád, taky jsem se bál, že mi na to přijdou, ale zdálo se mi, že jinak to nejde. Byli jsme chudí jak kostelní myši, i když ona dřela ve dne, v noci, a to mi prostě nepřišlo fér. Tak jsem se dal na tento život na útěku. Možná mě jednou najdou někde mrtvýho. Ale kdybych to neudělal, nejspíš bych už dávno umřel hlady, a to si vůbec nic nepřikrášluju.

Mira se svou dcerou sice nemusela řešit problémy tohoto kalibru, ale i tak byla dost zničená z toho, co jí řekla. Bylo to podobný minimálně v tom, že si postavila hlavu, poprvé v životě měla na něco rozdílný názor než její matka, a ona jí nemohla bránit ho mít, protože na rozdíl ode mě malá Woona neudělala nic špatnýho.

„Broučku," zkusila to proto Mira po dobrém. „Víš ale, že když budeš bydlet s tátou, budeme se my dvě vídat mnohem míň, viď?"

„Stejně jako teď," opáčila Woona. „Nikdy nejsi doma." Au. To mohlo bolet.

„Podívej, zlato," přemlouvala ji Mira. „Nechci, abys bydlela s tatínkem, protože táta... není hodný a hodně mi ublížil, chápeš?"

„Táta je hodný," zavrtěla Woona hlavou.

„Ne, dcerunko, táta není hodný," mlela si svou Mira.

„To není pravda," dupla Woona svou malou nožkou. „Táta mi to sám řekl."

„Řekl jí, že je to lež," upřesnila Woonina babička, která po celou dobu neopustila místnost. „Řekl jí, že budeš vykládat něco takového." To je fakt frajer, ten Dohoon. Kdybych se s ním viděl, hned bych mu jednu vrazil.

„Chci bydlet s tetou," trvala na svém Miřina dcera.

„Ale zlatíčko," vložila se do toho Miřina matka a popadla vnučku za drobné dlaně. „Tvoje teta je třeštidlo. No dobře, není správné, že ti to říkám, protože jsem taky její matka, ale má mozek jako z hadru."

„Mami," napomenula ji Mira. „To stačí. Nestav ji proti vlastní tetě, prosím." Obrátila se zpátky k dceři a posadila si ji na klín. „Víš co, zlatíčko? Ty si to hezky rozmyslíš, zatímco půjdeme na hamburger. Chtěla jsi se mnou na hamburger, vid?"

„Ale s kečupem," prohlásilo děvče.

„No jasně," usmála se Mira, „s kečupem a s hranolkama. A až dokončím tuhle práci, tak si uděláme výlet – třeba do Japonska, někam na pláž. Bude to náš holčičí plán. Co ty na to?"

A rozjařená dívka souhlasila. Koupit si ji asi není nejlepší řešení, ale výchova se rozhodně dá rozvíjet více směry, když ti nechybí prachy.

Miřina matka nadšeně souhlasila s tím, že k „holčičím plánům" se mile ráda přidá. Jakmile ty dvě však opustily místnost, nedalo jí to, aby si znovu nezapnula televizi a nečetla titulky jako: Co jsou únosci zač? Měli v plánu zůstat? Nebo: Jak dlouho budou schopni vydržet, než se policie dostane dovnitř?

*

Co si myslíte vy o vztazích s rodiči/dětmi? Máte to s nimi komplikované?