La Casa de BTS

Lásko, asi tě zastřelím...

V Jinovi musel chtě nechtě podat hlášení o tom, jak se věci kvůli Aneko zkomplikovaly, když Jin odešel. Nyní seděl v kanceláři po boku s dívkou, co se jí říká Ari, jeho novou sekretářkou a milenkou, avšak myslel jen na tu druhou dívku, na Aneko, a na to, že by ji měl potrestat za to, že jeho kolegům přidělala práci. Nemohl tušit, že to celé byl Hyunshikův nápad.

A jelikož se podobně jako plukovník Han i Jin vyžíval v dramatu, oznámil Vmu: „Myslím, že je čas si s ní přátelsky popovídat." A přikázal Vmu, aby ji přivedl. Ten neukázal nyní ani náznak odporu, ještě pořád byl na Aneko naštvaný, že se tak hloupým způsobem držela jeho předchozí rady. Vydal se pro ni.

My ostatní jsme měli na práci jiné věci – zabavit policii.

j-hope si vzal Anečin mobil, ten, jehož číslo jsem znal jako jediné zpaměti (připomínám to proto, že taková informace může, ale nemusí být v budoucnu důležitá).

Nicméně, v policejním stanu věděli, že je mobil zapnutý asi o vteřinu později. A o další vteřinu později... „Máme tu příchozí hovor z vnitřku budovy," oznámil Han Miře.

„Nahrávej," poručila Mira technikovi a nasadila si sluchátka.

„Tady Jung Hoseok," ozvalo se z druhé strany. „Co chcete?"

Miře se zastavil dech. Myslela si, že její plán zafungoval. A takový pocit je dost oblbující, omamný, takže tvoje sebedůvěra vzroste do nebezpečných výšin.

„Chceme... chceme ti pomoct, Hoseok-ssi," vydechla s úlevou a jistým napětím. Mohly by se konečně karty hnout směrem, který si vysnila? Cítila jistý záblesk naděje. Záblesk, který měl ovšem j-hope jako tahák napsaný na ruce, aby ji zabavil. To Mira netušila, když řekla: „Ale potřebujeme, abys nám pomohl dostat se do tiskárny a dostat ven rukojmí co nejméně násilnou cestou, rozumíš?" Zeptala se s tou krásnou nadějí v hlase.

A kdo jiný by jí koneckonců měl poskytnou nějakou naději než týpek, co si říká j-hope? „U všech vchodů jsou plastické trhaviny," hrál si s ní. Ve skutečnosti věděl, že tohle už Mira před pár okamžiky zjistila.

„Ano," přitakala a posadila se. „Dostat se dovnitř není problém, ale potřebujeme spojence, který nám řekne, kde jsou lupiči v každém okamžiku, rozumíš?" Naléhala.

„Ano," přisvědčil nyní on. „Ale proč bych měl zradit svoje parťáky?" Nechápal. Nejhorší pro něj bylo, že když si s ní takhle hrál, sám si s tou myšlenkou, s myšlenkou zradit nás, celkem pohrával, a byla čím dál tím silnější, opravdovější.

„Budou vám slibovat lepší podmínky, zkrácení délky trestu, že za rok, za dva budete venku," říkal RM na jedné z lekcí, „ale tak to nefunguje, ne." Zavrtěl hlavou.

A j-hope se celou dobu snažil mít tenhle výjev před očima, když telefonoval s Mirou, která mu slibovala přesně něco takového: „Když nám pomůžeš," promlouvala mu opatrně do duše, „budeš z toho mít jisté výhody. Snížení trestu na dva roky. Potom budeš mít zase budoucnost." Bohužel řekla přesně tohle, čímž j-hopa spíš odradila než naopak. Rád by jí věřil, ale nemohl.

ROZDĚLUJ A PANUJ, napsal RM na tabuli. „Toto heslo," poklepal na desku, „posloužilo jednou malému městečku, aby ovládlo celý svět. Později sloužilo Napoleonovi. A nyní slouží národní policii." Vytáhl hromadu zákonů, předpisů a jiných spisů, které nám začal rozdávat. „Využijí sebemenšího kontaktu," pokračoval, „aby někoho z vás nalákali."