La Casa de BTS

Miřina máma a neznámý muž

Miřina matka otevřela svou polepenou skříň. V hlavě měla tmu. Zmatek. Nepamatovala si, co se stalo včera a bylo jí míň než komukoliv v okolí jasné, co bude zítra. V jejím mozku se propojovaly nesprávné spoje, zapomínala některé podstatné informace, a přimýšlela si jiné, nepodstatné. Proto jí přišlo jako dobrý nápad zavolat „neznámému muži, který se schází s Mirou", jehož kontakt si taktéž na jeden lísteček zapsala.

Onen neznámý muž zrovna přešel z boxování na tajči, aby vyrovnal svou na plné obrátky pracující mysl. Potřeboval ji uvolnit a znovu zprovoznit tak, aby uvažovala čistě a jasně stejně jako předtím, než se to celý posralo.

Jenomže pak ho vyrušil příchozí hovor z Miřina domu. Pokaždé, když mu nyní volala ona nebo někdo s ní spojený, cítil se v ohrožení.

„Haló?" zvládnul zklidnit svůj hlas, když dal telefon k uchu, ale kdyby ho člověk viděl, jak tam ustrašeně sedí a kouše se do předloktí strachem, zdaleka by z něj takovou sebejistotu necítil.

„Omlouvám se, že vám opět volám," ozvala se Miřina matka. „Jsem Matka Miry. Minule jste byl někde poblíž u ní a já mám urgentní zprávu od subinspektora Krtečka a nemůžu ji najít." Vychrlila to na něj všechno rovnou. Kdyby tak věděla, s kým jen mluví. „Máte ji tam někde poblíž?" zeptala se s nadějí v hlase. Ale už jsem vám přeci říkal, jak to s tou proklatou nadějí skutečně je.

„Právě teď ne, ale za chvíli se s ní uvidím," zalhal RM. „Když mi to řeknete, mohl bych jí to vzkázat." Navrhl šlechetně.

„Ani nevíte, jak jsem ráda, protože ta zpráva je zřejmě důležitá." No to teprve budeš ráda. Ale spíš si to ani neuvědomíš. Neuvědomuješ si moc ani to, co děláš právě teď.

„Jaká zpráva?" naléhal RM. Bál se nejhoršího. A dost oprávněně.

„Počkejte, přečtu vám ji," Miřina matka vytáhla z kapsy papírek. „Máme ho. Toho zatracenýho chlapa, který jim pomáhá zvenčí. Je to ten chlápek s moštem. To on byl na vrakovišti, to on vyhrožoval tomu Číňanovi." Vytáhla další papírek. „Jeho otisky byly v policejním voze. Máme ho. Jdu do stanu a všechno ti řeknu."

A najednou se RM cítil ještě hůř. Nedal si pozor, když nechal Krtečka vniknout do hangáru. A kdyby nebylo Krtečkovy nehody, on by byl dávno zatčenej. Zamyslel se a cítil se jako hroznej člověk. A když se ho Miřina matka zeptala: „Zapsal jste si to pečlivě?", uvědomil si, že bude muset být ještě horší.

„Jistě, buďte bez obav," odvětil co nejupřímněji, ale srdce mu bilo jako o závod. „Zařídím to." Ujišťoval ji.

„Ještě jednou mnohokrát děkuji," odvětila Miřina máma s úlevou, ale to neměla tušení, čeho se právě dopustila.

RM vymyslel svůj plán na milimetr přesně: každý krok policie, každou možnou chybu jeho bandy, chování rukojmích, všechno. Takže když si myslel, že má vše opět pod kontrolou, zjistil, že ne. Začal panikařit. Hodil by se mu taky nějakej lexaurin nebo tak. Nikdy ho totiž nenapadlo, že aby celej plán nešel do hajzlu, bude muset někoho zabít. Zabít matku ženy, do které se, ač si to možná nechtěl tak úplně připouštět, postupně zamilovával. Nedocházelo mu, že to možná nebude jednorázová záležitost. Ale samozřejmě, na tohle není připravenej nikdo.

Kleknul si ke stěně a začal do ní bušit hlavou.