La Casa de BTS

Moje dveře

Hledal jsem j-hopa snad všude, a nakonec jsem ho našel v té největší kanceláři v budově, byla dokonce větší než ta Hyunshikova. Seděl zadumaně za stolem a seřizoval bomby. Už jsem vám říkal, že je génius? Kam se hrabe RM a jeho útěky před psem. Zavřel jsem za sebou dveře. Vím, že potřeboval rozptýlit, ale netušil jsem jak.

„Co to děláš?" zeptal jsem se.

„Dávám dohromady články pro umístění výbušnin ke vstupům," odpověděl bez zájmu jako robot. Věděl jsem, že určitě brečel.

„O to tě požádal Jin?" odtušil jsem a přišel trochu blíž.

„RM," upřesnil. „Mělo by je to odradit, protože to jde vidět ze stanu."

Usmál jsem se. „A tohle?" pohodil jsem hlavou na flašku na stole.

„Generální ředitel tu měl whiskey, tak ji dopíjím," křenil se j-hope.

Já věděl jen to, že když už chlastá i on, je to vážný. „No kurva," oddechl jsem si, ale usmál jsem se nazpět. Všechno se zdálo být v naprostým pořádku, když se na tebe j-hope usmál.

Ale věděl jsem, že je pořád ještě smutnej. Potřebuje konečně vědět, že mě má jistýho. Zaslouží si to. Odložil jsem svůj samopal na parapet a postavil se za židli, abych ho mohl trochu svést. „Šéfe," oslovil jsem ho a donutil ke mně vzhlédnout, aby mohl vidět, jak se o tu židli ležérně opírám. „Místo generálního ředitele se k tobě hodí." Řekl jsem velmi pomalu a naoko vážně.

j-hope se usmál trochu více zeširoka. Zapnul si kombinézu a předstíral, že si upravuje kravatu. „Posaďte se, SUGA-ssi," pokynul mi a já ho poslechl. Ukázal si na levé zápěstí na neexistující hodinky. „Všiml jsem si, že jdete pozdě." Vynadal mi. „Budu to muset nahlásit."

Nasadil jsem zarmoucený výraz. „Moc mě to mrzí, pane řediteli," hrál jsem dál s ním. j-hope se dál usmíval a kroutil hlavou. „A co kdybych..." zamyslel jsem se a začal si vlastní kombinézu naopak svlékat. „Kdybych se svléknul, nevyhodil byste mě?" Sundal jsem horní část kombinézy.

„To je bezpochyby lákavá nabídka," pokýval hlavou j-hope, „ale budete mi muset nabídnout něco víc."

Usmíval jsem se, líbilo se mi, jak to se mnou hraje. Vstal jsem ze židle a naklonil se přes stůl, abych ho mohl políbit. Jen jemně a nepatrně, ale něžně, aby cítil moji přítomnost. Několikrát jsem to zopakoval. „Vím, jak se cítíš," zašeptal jsem, když jsem se trochu odtáhl. j-hope nepotřeboval šukat, potřeboval pochopení. Posadil jsem se zpátky na původní místo. Vím, že se díky tomu, že jsem to načal, cítil jako hromádka neštěstí, ale nedokázal jsem to jen tak nechat bejt – neuzavřený, bolestivý. „j-hope-ssi?" oslovil jsem ho, když dlouho nic neříkal.

„Jsem tady," rozhlížel se, „zavřenej v týhle díře a přemýšlím: Jak jsem se sakra dostal až sem?" povzdechl si. „A... a... nemůžu si vzpomenout." Hryznul se do rtu. „Pamatuji si jen, že jednoho dne mě požádali, abych hacknul bezpečnostní systém a ukázalo se, že je to nějaká pekingská vila, kde nezůstaly ani koberce." Rozesmál se, ale chtělo se mu plakat. Takhle pitomě skončil on v této mizerné životní situaci. „Já tam ani nebyl, ale hackovat bezpečnostní systémy je zatraceně zábavnější než být ajťákem ve firmě."

Pousmál jsem se. Smutně, trochu hořce. Bylo mi líto, že se dostal až sem, ale zároveň jsem ho tady potřeboval. Nesmírně potřeboval. V jednu chvíli díky němu dokonce přežiju všechno, ale to ještě nebude teď.

„Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, byla to pro mě hra," pokračoval. Dovedl jsem si to živě představit. Někdy je lepší brát tohle všechno – tenhle život – jenom jako hloupou hru. „No a teď... nemám rodiče." Povzdechl si nad svým dojebaným životem.