La Casa de BTS

Vážně spolu kurva půjdou na rande?

Mira netrpělivě čekala na důkazy o tom, že jsme právě nepostříleli šedesát sedm lidí. „Už něco poslali?" ptala se asi každých pět minut a odpovědí jí vždy bylo kroucení hlavou toho mlčenlivého týpka od techniků.

Bylo za minutu pět hodin a Mira si uvědomila, že má domluvenou večeři. „Promiňte," zvolala do stanu. „Potřebovala bych si vyřídit soukromý hovor, můžete to ztlumit? A nenahrávejte to." Požádala techniky, načež vyťukala nově uložené číslo – Kang Namyoon do pracovního telefonu, aby nenarušovala tento prostor nějakou jinou mobilní sítí.

RM se ve volném čase věnoval posilování. Potřeboval se trochu odreagovat od těch všech šíleností. Rád bych mu řekl, že my tam uvnitř jsme začínali být ještě šílenější než on, ale asi si to tentokrát odpustím.

Nicméně, s tím kolik toho musel celý den řešit, už by na dnešní rande skoro zapomněl, kdyby se mu nerozezvonil mobil. Dělal zrovna sedy-lehy a ještě jich chtěl udělat tak padesát, když ho tento hovor vynervoval tím, že mu narušil pravidelnou rutinu.

Musel se tedy se zaúpěním zvednout, neukopnout si palec o činku a konečně doťapat k telefonu, aby jej vzal. „Haló?" otázal se opatrně. Prodělal upřímně menší infarkt pokaždé, když mu nyní volalo neznámé číslo. Co kdyby ho už přeci jenom zatýkali?

„Dobré odpoledne, Namyoon-ssi, tady Mira," oznámila mu a on úlevou vydechl tak, že se omylem posadil na zem. Poté se vyškrábal do kolečkové židle.

„Ach, dobrý den," usmál se do telefonu.

Krteček vedle Miry zbystřil, když uslyšel jméno svého soka.

„Promiňte... volám nevhod?" zeptala se, když se z druhého konce ozývalo pouze funění.

„Ne, to vůbec ne," ujistil ji a zase vstal, protože pokaždé, když slyšel její hlas, nenechalo ho to klidným. „Právě jsem cvičil na skládací lavičce." Procházel se po místnosti.

„Na skládací lavičce?" nechápala.

„Ano, to je stroj no... na cvičení." Debile, napomenul se v duchu.

„Dobrá," usmála se také. „Nebojte, nezdržím vás dlouho, chtěla jsem se jen zeptat, jestli už jste vybral nějaké místo na dnešní večeři?" Připitoměle se culila, což naštěstí nemohl vidět.

On ostatně nyní dělal to samé. „Popravdě," poškrábal se na hlavě. „Ještě ne." Přiznal. „Víte, když si tak pročítám recenze na internetu na nějaké restaurace," a jakože si v tom presu nepřečetl ještě ani jednu, „tam má chuť sejít se tam jako vždycky."

„To je dobrý nápad," přitakala Mira. „Necháme experimenty na jindy." Navrhla. „Co třeba v devět? Hodí se vám to?"

„Tak v devět, to se hodí," souhlasil.

Pak se rozloučili a Mira se musela vrátit do tvrdé reality, ve které jí Krteček hodil na stůl další složku. „Mám důležitou informaci týkající se retroxilu." Oznámil. Ale RM už to opět slyšel taky – se vším všudy, protože se napojil na ten čip, co jsme mu dali do brýlí.

„Teď mě všichni poslouchejte," Mira vstala od stolu. „Chci, abyste šli znovu ven, bude to jen na pět minut."

„Nezdá se ti, že jsi trochu paranoidní?" napomenul ji Krteček.

„Musím ti připomenout, že mezi sebou máme krtka?" opáčila.

„Nemusí to být policista, tímto stanem prochází spousta lidí," namítl. „Lékaři, civilní obrana, městská policie, byl tady i tvůj kamarádíček z kavárny." Jo a ten tohle všechno bude mít tu čest slyšet. Děkujeme, Krtečku.

Miru na chvíli jeho slova vyvedla z míry, ale nic na sobě nedala znát. „Tak co máš?" zeptala se.

„Jak už jsem ti říkal, Retroxil je lék, který se používá proti třesu... Na Parkinsona a podobně. Experimentují s ním na některé svalové dystrofie, jako je Helmerova myopatie. Aplikuje se intravenózně. No a protože je to lék na objednávku, mají všechny pacienty velmi dobře evidované," vychrlil ze sebe Krteček.

„Předpokládám, že lékárny dělají vždycky stejnou objednávku pro stejné pacienty," dovtípila se Mira.

„Přesně tak," přisvědčil Krteček. „Ale v téhle oblasti jsme našli neobvyklou žádost." A nyní mluvil přesně o té oblasti, ve které se nachází naše tvrz – místo, kde jsme plánovali tuhle loupež. RM poslouchající tento rozhovor zaúpěl. „Podívej," nabádal Krteček Miru, „za posledních pět měsíců distributor poslal do místní lékárny dávku snad pro čtyřicet pacientů." Nebo lépe řečeno pro jednoho Jina.

„Tolik jich tam být ale snad nemůže, ne?" Mira se ušklíbla.

„Ne, to není," souhlasil s ní. „Jsou tam jen tři."

„Kde jsou ty lékárny?"

RM si až nyní uvědomil, co všechno nejspíš způsobil tím, že si vybral odhalit zrovna Jina, který si pravidelně i nepravidelně sháněl léky, kde se dá. Musel nyní tedy také probrouzdat internet a dohledat, kde všude za dobu našeho pobytu v tvrzi vlastně byl.

Potom zbystřil, když Krteček řekl jméno vsi. Vsi, ve které jsme pět měsíců přebývali. Oznámil Miře, že všechny ty lékárny, kde bylo nakoupeno záhadně moc Retroxilu, se nachází do pětatřiceti kilometrů od tohoto místa.

A RM si uvědomil, že je šulin. Tím, že vydal Jina napospas médiím, dal policistům vstupenku do naší tvrze takřka zdarma.

„A kde se uskutečnila poslední koupě?" vyzvídala Mira dychtivě.

Krteček jí sdělil datum. Jen tři dny před přepadením tiskárny. Mira si byla jistá, že má stopu. A RM věděl, že ji má.

„Koupili asi deset krabic tohoto léku," dodal Krteček významně.

„V tom případě si zajisti soudní povolení a jeď do té lékárny. Sám," rozhodla Mira. „Chci, abys prošel všechny záznamy o nákupech. Třeba něco najdeš. Ale hlavně," prosebně ho poplácala po rameni, „o tom s nikým nemluv."

„Samozřejmě," odkýval. Nemusel totiž s nikým mluvit na to, aby náš vůdce věděl vše. „Mimochodem, Mira-ssi," odvážil se ještě, „víš, nechci, aby sis myslela, že kvůli tomu, co jsem ti řekl včera, jsme na tom se ženou špatně. Dnes ráno... jsme se milovali." Krtčí sex. Díky, že jsi nám touhle větou zkazil zbytek dne.

RM, který je odposlouchával, nakrčil obočí.

Mira netušila, co na to má říct. „To je dobře, ne?" pousmála se nakonec, i když jí bylo trapně. Proto raději vzala vysílačku a zavolala zbytek kolegů zpět do stanu. Na Krtečka už se ani nepodívala, z čehož vyrozuměl, že je načase jít.