La Casa de BTS

Vyjednávání

Pan Krteček je takový dobrácký muž ve středních letech, navíc dobrý přítel Miry, i když po ní občas trochu nemístně vyjíždí, což musí být docela otravný. Ale protože je z ní nadrženej, udělá většinou všechno, oč si řekne. Nechal už vypnout veškerý mobilní spojení a další bezdrátový spojení jen proto, aby zachytili jakejkoliv hovor přicházející z tiskárny. Oni si vážně mysleli, že ty telefony, co jsme jim zcizili, budeme používat nebo co?

Další přání vyšetřující inspektorky bylo poněkud prosté a očekávatelné: „Spoj mě s nimi," přikázala Krtečkovi. „Chci s těmi zločinci mluvit."

Jenomže ještě nebyl úplně správnej čas. Do policejního stanu se totiž právě dostavila návštěva vyššího kalibru v podobě plukovníka Hana, šéfa CNI. Toho vám musím představit, je to totiž fakt velkej sráč. Já budu mít tu čest vidět se s ním osobně jen jednou, ale nejspíš ze sebe jen dělá většího machra, než ve skutečnosti je. Umí lidi při výsleších i mučit, to jo, ale zároveň se mu z toho všeho, co v životě viděl, už takových pět let ani nepostaví, a to je mu sotva čtyřicet. Docela Miru chápu, že ho nemá ráda.

„Nějací blázní střílejí v místě, kde se mají vyrábět peníze," řekl jí na uvítanou. „Nemyslíte, že by o tom zpravodajská služba měla být informována?"

Ale Krteček se své role pochlebovače ještě neměl v plánu vzdát. „Mira-ssi," vzal si opět slovo. „Voláme do Státní tiskárny peněz a cenin."

A tady se konečně do hry dostává RM, náš vrchní vyjednávač a mozek operace. Velký bratr. Nejlepší na tom všem bylo, že nikdo z nich neměl ani tušení, že není tady s námi, protože příchozí hovor od policie Jin automaticky přesměroval na druhý telefon.

„Zdravím," ozvala se jen, co telefon zvedl.

„Dobrý večer," pozdravil i on ji. Pokud měl něco rozhodně pod kontrolou tak tohle.

„Tady Choi Mira. Jsem inspektorka, která má na starost tohle přepadení. S kým hovořím?" Hezký, že? Jako by byla hotelová recepční a my jen pár hostů, co se u ní chcou ubytovat.

To by se však z druhé strany nesmělo ozvat: „S lupičem, který velí tomuto přepadení." A ještě takovým dost brunátným kovovým hlasem, který vybral j-hope. „Jak jsou na tom vaši kolegové?" zněla první otázka našeho vůdce.

Seděl jsem vedle Jina v odpočívárně a celej tenhle rozhovor odposlouchával. Pokud mi někdy v životě spadl opravdickej kámen ze srdce, tak to bylo ve chvíli, kdy Mira do telefonu řekla: „Není to tak zlé, všichni jsou naživu."

„To mě těší," odvětil RM. Nejspíš se ve stanu dost divili, když z člověka, který se představil jako vrchní lupič přepadení, zároveň vypadlo: „Myslím to upřímně."

„Promiňte, špatně vás slyším," Mira na to.

„Omluvte ten příšerný hlas, ale snad chápete, že musím chránit svou identitu." Představil jsem si, jak si v tuhle chvíli intelektuálně popostrčil falešné brýle na nose. „Pokud mi přistavíte helikoptéru třeba někam do Brazílie, mohli bychom se osobně vidět tam." Navrhl.

„Takže o to vám jde?" podivila se Mira. „O helikoptéru?"

„Jde mi o to, abych mohl vyjednávat s někým, kdo se nemusí ptát zpravodajské služby nebo své matky, aby mi řekl ‚ano', nebo ‚ne'," uvedl RM na pravou míru.

„To byste nejspíš musel mluvit přímo s prezidentem, ale protože ten je nejspíš právě dost zaneprázdněný vedením státu, pokusím se ho tedy zastoupit," zněla odpověď. „Ještě nějaké otázky?"