La Casa de BTS

Deset, devět,...

Byly to krásný vzpomínky, jak jsme jen tak blbli, na nic nemysleli, společně zpívali, tančili a smáli se. Ale teď bylo načase vrátit se do reality. Jin oznámil ostatním rukojmím, že je načase, aby si i oni oblíkli červený kombinézy, samozřejmě z důvodu jejich pohodlí, protože tu bohužel budeme muset zůstat přes noc. A kéž by jen přes jednu, že?

„Tak vstávat," zavelel a několikrát tlesknul. „Sundejte si masky." Nikdo nehnul ani brvou. „No tak sundejte si je." A tak poprvé spatřili světlo Hyunshik i Jimin a zoufale se dívali jeden na druhého, jako by nemohli uvěřit, že tohle se fakt děje. Co s nimi teď bude? „Rozdáme vám i spacáky, vodu a sendviče, abyste zbytečně brzy nepošli hlady." Proboha. „V klidu, to byl jen vtip." Uchechtnul se. „Sice nám teď nad hlavou létají helikoptéry, ale snad nám dají na pár hodin klid, abyste si mohli odpočinout." Odmlčel se. „No a nyní se můžete začít svlékat." Řekl, jako by to byl nejjednodušší požadavek na světě.

Jenže to by nebyl Lee Hyunshik, kdyby se neozval, že jo? „Promiňte, pane," oslovil Jina. „Jsou tu lidé trpící srdečními chorobami, těhotné ženy, diabetici, mladiství a... ehm... homosexuálové..." (tím posledním vůbec nemyslel nikoho konkrétního) „Poníženě vás žádám, pusťte alespoň ty nejzranitelnější." Takže když je někdo homosexuální, je hnedka zranitelnější, jo? Zajímavé. Myslím, že Jimin, který se na Hyunshika díval jako na blbce, s ním tento názor poněkud nesdílel.

„A ty seš co?" ozval se Jungkook, který přišel s Jinem, aby mohl rozdat spacáky a kombinézy. „Podělanej Gándhí?"

„Klídek," mírnil ho Jin. „Tady pan ředitel a já jsme velcí kamarádi." Spiklenecky na Hyunshika mrknul. „Oba máme moc rádi horory, že jo?"

Jenomže Hyunshik už Jungkooka nasral. A Jungkook na rozdíl od j-hopa byl nasírací typ. Rozhodl se proto uštědřit drzému rukojmímu lekci. Vytáhnul pistoli a přiložil mu ji k čelu. Celý dav rukojmích vyjekl šokem. Jungkook pistol obrátil k Hyunshikovi tou bezpečnější stranou. „Vem si tu pistoli," nařídil mu. „Dělej. Neptám se tě, jestli chceš, říkám ti, aby sis ji vzal. Tak vem si ji!" Vyštěkl, až Hyunshikovi nezbylo nic jiného než poslechnout. „A teď na mě namiř." Rozkazoval Jungkook dál.

„Prosím, ne," naříkal zase Hyunshik. To je pořád ta stejná pohádka dokola, co? Jakej to uplakánek.

„Říkám ti, abys na mě namířil," trval si Jungkook na svým. „To je rozkaz, kurva. Tak namiř na mě." Opakoval tak dlouho, až si nakonec s povzdechem sám musel namířit hlaveň na svou hruď. „No. Tak. Konečně." Zamumlal si pro sebe. „Dobrý, ne?" Podíval se na Hyunshika. Potom pustil jeho chvějící se ruku. „A teď na mě vystřel, dobře?" Zněl poslední příkaz.

„Cože?"

„Abys na mě vystřelil."

„Prosím..."

„Tak vystřel na mě..."

„Ne..." sípal Hyunshik.

Jungkookovi teda nezbývalo než vytáhnout další revolver a namířit jej Hyunshikovi na spánek. „Buď zastřelíš ty mě, nebo já tebe. Dám ti deset sekund náskok. Tak co to bude?" otázal se zlotřile. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, ..." a zoufalý Hyunshik zmáčknul spoušť tý falešný pistole, kterou mu Jungkook tak štědře svěřil.

Několik rukojmích nahlas vyjeklo. Jen Jungkook se začal smát jako divý a i Jin se trochu uculil. Hyunshik začal mačkat spoušť neustále dokola. Marně. „Jsou to atrapy, Hyunshik-ssi," Jungkook mu položil dlaně na tváře. „Ale zvládnul jsi to. Tuhle ti daruji, můžeš si ji nechat." A jemně políbil pana ředitele na čelo.

„Jak už jste asi pochopili, dáme vám teď falešný zbraně," řekl Jin, jako by se právě nic nestalo. Naopak. Nesmírně se Jungkookovým výstupem zabavil a hned měl zase chuť pokračovat v práci. „Za pár hodin budeme potřebovat vaši spolupráci. A jak vám můj kolega právě názorně předvedl, jediné, co musíte dělat, je poslouchat nás." Došel až na druhou stranu haly. „Takže nám důvěřujte a poslouchejte nás." Zakončil svůj proslov optimisticky, jako by snad šlo o komunistický heslo. Možná že jo. Přeci jenom jsme jim právě rozdali červený kombinézy. Jin byl na sebe tak pyšný, že na několik vteřin oněměl. Když se proto znovu rozhlédl kolem sebe, byl lehce popletenej. „No tak. Proč se ještě nesvlíkáte, hm?"

Víte, jak jsem mluvil o holocaustu? Naši rukojmí se totiž teď cítili jako Židé těsně předtím, než je odvlečou do koncentračního tábora nebo rovnou do plynový komory. Netušili, co z toho to bude. A já jsem jen děkoval, že jsem u toho nemusel být zas až tak moc přítomen, protože Jin se téhle organizace s pomocí Jungkooka, Pata a Mata velice rád ujal.

***

Co myslíte? Budou s Hyunshika a Jungkooka nakonec přátelé? o.O