La Casa de BTS

Má jít Pat do nemocnice?

Jin svítil Patovi baterkou do očí, ale stejně se nedočkal jakékoliv reakce. „Nereaguje," oznámil Vmu a Matovi, kteří Pata společnými silami ošetřovali, seč mohli. „Nechci znít moc pesimisticky, protože určitě víte, že já pesimista nejsem," povzdechl si Jin, „ale obávám se, že úder do hlavy způsobil nenávratná poškození."

Ještě aby tak nahodil bílej plášť a zněl by fakt důvěryhodně, že? Jenomže jenom neustále dokola konstatoval, co bylo zjevné, a to těm dvěma moc nepomáhalo.

„Co je? Seš snad neurochirurg?" obořil se na něj V, zatímco pomáhal Matovi Pata položit. „Nevíme to." Zamračil se přísně a popošel k Jinovi blíž, když zakryl Pata dekou. „Musíme ho nechat odvézt do nemocnice, protože se z toho ještě možná může dostat."

Já a j-hope jsme se zrovna vrátili ze směny u rukojmích, a jako první jsme slyšeli Vho poslední větu. Viděli jsme, jak tlačil na Jina a jak si Jin před ním ještě jednou zhluboka povzdechl. Promnul si spánky. Vyměnili jsme si s j-hopem výstražné pohledy, protože to znamenalo, že Jinovo další drama začne každou chvíli.

Zkusil říct jen to, co říct musel, protože tak pravil jeho Bůh (RM). „Odsud nikdo neodejde, rozumíš?" přeměřil si Vho s co největším klidem. „S dírou nebo bez, víš, co říkal RM. A určitě taky víš, že teď nemluvím o homosexuálních ani jiných hrátkách."

V na něj znechuceně zíral. „Na vůdce s prominutím kašlu," odsekl. „Kde sakra byl, když uteklo šestnáct rukojmích, co? Kde byl, když praštili Pata do hlavy, he?"

Mat zavřel Patovi oči. j-hope se zkroušeně posadil do křesla. Já zůstal stát v pozoru, kdyby náhodou bylo třeba nějakého zákroku. To, co V říkal, bylo možná naivní, ale chápal jsem, jak se cítí. A jak už jsem říkal, na Vho nedám dopustit. Mám pocit, že jsem ho v životě zradil jen jednou, což je celkem rekord.

Takže jsem stál na jeho straně, i když řekl tohle: „Otevřeme dveře, zavoláme policii. A ti ho předají lékařům." Popotahoval.

Byl plný emocí. Za to Jin byl pravý opak. Snažil se to vyřešit bez nich. „O čem to sakra mluvíš?" napomenul ho. Zopakoval: „Pravidla zněla jasně: Nikdo nepůjde ven. Všichni s tím souhlasili. Pat taky. A především já." Dupnul nohou do země. Tahle jeho slova si prosím pěkně zapamatujte. Protože až jednou (velmi brzy) Jin náhodou (docela určitě) jednoho nejmenovaného z nás (mě) hodí ven jako nějakou hračku pro psy, doufám, že mu připomenete, že tohle několik hodin předtím tvrdil.

Je pravda, že jsem si to u něj začal srát asi tak teď, to jo. „Uteklo šestnáct rukojmích," připomněl jsem mu nyní. „Pravidla se snad trošku změnila, ne?" Ou. Nepřipomínejte mi, že jsem tohle kdy řekl.

„Rukojmí neví, co se tady ve skutečnosti děje," argumentoval Jin. „Ale Pat ano."

„A co jako?" vyskočil j-hope, který už to taky nemohl dál poslouchat, z křesla. „Vždyť ani nemůže mluvit." Postavil se po Vho pravém boku, já zůstával stát po levém a koukal na něj, jak tam tak zoufale stojí. „A i kdyby mohl, tak by nás neudal," pokračoval. „Co takhle hlasovat?" navrhl.

„Tohle ale není žádná demokracie, pánové," zasmál se Jin. Potom zvážněl, vytáhnul revolver a namířil ho Vmu na čelo. Problém je v tom, že tohle není demokracie, ale totalita, ve které pravidla vymýšlí on sám. Po cestě. Přestávalo se mi to líbit.

Vmu taky. „Máš pravdu, to není," vyštěkl a namířil na Jina vlastní revolver. Já a j-hope jsme stáli za ním se samopaly. Technicky vzato jsme byli v přesile, proto V řekl: „Otevřeme dveře a necháme jít Pata do nemocnice."

Tohle však stále nebyla demokracie. „No jít asi ne," zkonstatoval Jin, když ho tak viděl. „Krom toho, už jsem říkal, že odsud se nikdo ani nehne?!" zaječel Jin, až Vmu přistála jeho slina na obličeji.

Jin odjistil zbraň.

V si otřel tvář. „Jin-ssi," protáhl varovně a odjistil tu svoji.

Jenomže pak Mat prohlásil: „Pat nepůjde ven." Stoupnul si mezi ně, donutil je oba dát zbraně dolů a obrátil se čelem k Vmu, kterému položil ruce na ramena. Já a j-hope jsme se na sebe znovu podívali. Tohle je fakt v prdeli, pomyslel jsem si. „Já s Patem mluvil, než jsme sem šli," vysvětloval Mat Vmu a vlastně i nám. Díval se ale do očí jemu. „Nezáleží na zranění. Radši zemřít než jít do vězení. Rozumíš mi?"

V s bolestí v očích přikývl. „Ano," zašeptal.

Mat ho pohladil po tváři, aby setřel slzu, která mu vytékala z oka. Závěr první části přepadení byl vůbec plnej slz. Nikdo z nás nedělal nic jiného. Všichni buď ronili slzy, nebo se jen vztekali.

„Já se postarám o Pata," řekl Mat Vmu. Ten nemohl odporovat, pokud si to tak Pat fakt přál, a doufal jen, že mu Mat nelže, protože se bojí Jina.

Sám přejel Jina nešťastným pohledem, zatímco on pořád ještě držel zbraň, uvažoval, jak jen ji použije. A hrozně se mračil. A když jsem viděl, jak příšerně se na Vho kouká, najednou jsem si byl jistej, že možná vážně budu muset přistoupat na ten plán, kterej mě dostane do průšvihu.

*

Poslali byste Pata do nemocnice?