La Casa de BTS

Naše první prohra

„Je čas," oznámil Hyunshik klukovi, když si rozdělávali spacáky na chodbě. „Ochranka už musí být rozvázaná," prohlásil sebejistě. „O půl jedenácté dorazí do skladu. Víš, kde to je?" otázal se, když si sedal na zem vedle něj.

„Ano," přitakal atlet. „Můžu dát vědět pěti nebo šesti spolužákům?" otázal se.

Hyunshikovi se to však nezdálo jako dobrý nápad. „Ani ze srandy," zasyčel na kluka. „Zbláznil ses?" A vlepil mu mírný pohlavek. To fakt chceš, aby tě pohlavkoval tenhle trotl.

Kluk si promnul týl. „Proč?" nechápal.

„Chceš snad, aby se to podělalo dřív, než to začne?" sjel ho přísným pohledem. „Tví spolužáci pro náš plán znamenají vážné riziko. Stačí nám jeden puberťák." A jeden dement v podobě tvé maličkosti, chtěl jsi dodat, ne? „Bylo by to šílenství." Co? Pomáhat mladistvým? „Pomůžeme jim zvenku. Stačí, když půjdeme tři." Rozhodnul Hyunshik přímočaře. Proč jen, proč se zrovna jemu nemá podařit té noci uprchnout? Mstí se nám snad karma tím, že nám seslala tohoto muže? Jo, abych řekl pravdu, nejspíš jo.

„Ale kdo je ten třetí?" zamračil se kluk. O téhle části plánu mu nebylo totiž vůbec nic řečeno.

„Park Jimin," zamumlal rychle Hyunshik, který to celé podnikal zčásti kvůli němu, kvůli milenci, se kterým si to chce spravit, začít od začátku. Kluk si ho znepokojeně prohlížel. Nelíbil se mu tento neférový přístup. „Je taky zraněný, musíme ho dostat ven," vymluvil se Hyunshik a dal se na cestu.

„Jo, jasně," ušklíbnul se kluk. „Hej, kam sakra jdeš?" Chtěl za Hyunshikem křičet, ale bohužel musel šeptat. Naštěstí se mu podařilo chytit ho za rukáv a stáhnout zpátky.

„Najít ho," rozhodnul Hyunshik přímočaře.

„Jasně. A co já?" ušklíbnul se kluk, kterej konečně pochopil, že ho Hyunshik jen využívá. „Mě tady necháš? Jak se dostanu do toho skladu?" Začal na něj chrlit otázky. „Nemůžu přece chodit sem a tam, jak se mi zachce."

To je podle mého skromného soudu dost podstatné. Ale Hyunshik opravdu nemyslel na něj. „Nějak si poraď, kapitáne," ucedil na něj. Kluk protočil oči. „A neser mě," zavrčel Hyunshik a šťouchnul do něj. „To, co musím udělat já, je daleko horší." Tak to kurva nedělej, ne? Ale on to udělá. „Musím přesvědčit toho chlapa," ukázal na Mata stojícího na konci chodby, „aby mě za Jiminem zavedl a pak se ho zbavit." Nyní ukázal na ty nůžky, co měl pořád v kapse. Ježiš, to je zase nápad. Jak nás chceš prosím tě zabít nůžkama, když my máme samopaly?

„Zabiješ ho?" zeptal se ho i přesto kapitán atletického týmu, avšak trochu s nedůvěrou.

„Rozhodně tu nebudu čekat jako ovce na porážku, než mě odprásknou," mínil Hyunshik.

Ha, ha, ha. Právě došel z bodu, kdy mě neskutečně vytáčí, do bodu, kdy mi jeho existence přijde jako zasranej vtip, takže už mě vlastně nevytáčí tolik. Upřímně netušil jsem, že tohoto stádia dojdu.

Mat procházel kolem, a tak se Hyunshik odhodlal se zvednout. „Mat-ssi," oslovil ho.

„Co je?" prohlédnul si ho od hlavy až k patě.

„Pořád se necítím dobře," vymýšlel si Hyunshik.

„Copak, Hyunshik-ssi? Potřebuješ další prášky?" odtušil Mat.

„Ne, to ne," rozesmál se Hyunshik, aby se trochu uvolnil. „Kéž by můj problém mohl vyřešit jeden aspirin." Sklopil hlavu a prohrábnul si vlasy. „O tohle nejde," připustil. „Jde jen o to, že když jsem naposledy viděl Jimina, viděl jsem, že je v pořádku, že je naživu," zdůraznil, „zhroutil jsem se a myslím, že jsem nezareagoval tak, jak ode mě očekával." Nakrabatil obličej. „Pravdou je, že potom ten váš kolega, Jungkook, ho kamsi odvedl, nevím... asi... asi někam, kde ho držíte, aby si odpočinul a... a já náhle pocítil, že bych s ním potřeboval mluvit. A... a pocítil jsem to velmi silně."