La Casa de BTS

Ibara Aneko

Ibara Aneko. Další člověk, kterýmu za chvíli zničíme život. Přitom je to jenom obyčejná puberťačka. I když zároveň tak trochu test mý a j-hopovy lásky. A dcera japonskýho velvyslance. To hlavně.

Zrovna prožívala svůj vlastní románek s jedním hajzlíkem ze třídy.

Ten den, kdy jeli na školní exkurzi do tiskárny, se s ním jako by mimochodem dala dohromady cestou autobusem, aby ji pak zneužil a podvedl na záchodcích.

„Nechtěla by sis se mnou někdy vyjít?" zeptal se jí přímo, když si k ní přisedl. Jakej grázlík, že?

Ona nad tím, chuděra, neváhala ani na vteřinu. „Jasně, že jo." Pak si dali pusu.

Nesuďme ji. Bylo jí jenom sedmnáct.

Mně jí bylo dokonce skoro i líto, poněvadž jsem věděl, že se za několik okamžiků setká tváří v tvář s naší bandou nadrženejch hovad a získá o mužích ještě horší představu. Nejspíš bude potřebovat terapii. A nemusím, doufám, říkat, že na tom mám dokonce větší podíl viny, než přiznávám, ale o tom později.

Na druhou stranu mě kvůli svýmu pobláznění málem přivedla k prvnímu maléru. To jsem jí mohl odpustit jako člověk, ale nikoliv jako zloděj.

Já a V jsme netrpělivě vyčkávali před tiskárnou coby dvě uhlazené bankéřky. A tehdy jsem Aneko poprvé viděl na vlastní oči. Vypadala ještě krásněji než na všech těch fotkách, které RM nastřádal. Nejspíš to není lehký být krásná sedmnáctiletá holka.

„Jehňátko přichází," zamumlal jsem do vysílačky.

„Výborně," ozval se RM zašitý se všemi svými počítači v hangáru nedaleko tiskárny. „Jine, jsi na řadě." Zavelel.

Jin sám jel jako spolujezdec vyjekanýho poldy, kterýmu celou cestu mířil někam na břicho, na játra, na ledviny nebo jiný životně důležitý orgány. Jeden z největších lupičů v Koreji jim projel přímo pod nosem. A jako by si z nich dělal srandu, své kumpány skrýval v dodávce, a ti jej navigovali kam se smí a nesmí dívat kvůli postupné deaktivaci bezpečnostních kamer. Byli jsme dokonalá časovaná bomba. Trojský kůň.

Jimin by se jako kontrolor kvality možná mohl tomu našemu rovnat, ale říct to nahlas, V by se nejspíš urazil. Krom toho, Jimin měl nyní mnohem jinačí starosti, než je nějaká kvalita.

Huynshik za ním přišel a položil mu ruku na rameno. „Neotáčej se," zašeptal mu do ucha. „Když jsi nablízku, těžko se mi dýchá." Potichoučku s ním flirtoval. Přesně tak, aby to nikdo neviděl.

Jimin sepjal rty v úzkou čárku. „Tak to se pořádně nadechni, protože moje máma tě chce blíže poznat," zašeptal Jimin a zazubil se. „Zveřejnila fotku z naší firemní párty. A tvoje máma to okomentovala srdíčkem. Podívej." Jimin ten den zářil jako sluníčko. Byl jedním z nejčistších lidí, jaké jsem kdy měl tu čest poznat, byl něžný a jemný, trochu jako j-hope, ale možná dokonce víc. Ale hned na začátku mu bylo nemístně ublíženo.

A jeden by si řekl: Proč jsou sakra aktéři tohoto příběhu takoví zkurvysyni?

Ale těžko se ptát jednoho z nich, že?

Hyunshik neřekl nic. Se zatnutými zuby a pěstmi v křeči odkráčel ven z kanceláře kontrolorů, aby přivítal novou dávku papíru s vodoznakem. Ironie, co?

Jimin se rozhodl svého milence následovat. Byl trochu zklamanej z Hyunshikovy reakce, to jo, ale taky byl zamilovanej až po uši.

„Ty na to vážně nic neřekneš?" ucedil Jimin na Hyunshika, který předstíral, jako by to, co řekl, vlastně vůbec neřekl. „Oznámil jsem mámě náš vztah a tobě je to fuk? Nejsi za nás šťastnej?"