La Casa de BTS

Epilog

Večer před přepadením Jin naléval sobě a našemu vůdce skleničku toho nejlepšího červeného vína, jaké sehnal, než usednul naproti němu.

RM hleděl do plné sklenice, jako by z ní snad mohl vyčíst, co se další den stane. Jin přičichl k vínu, zavřel oči, představil si vinice, jaké nikdy nebude mít, a když oči znovu otevřel, zpozoroval, jak na něj mladší bratr, kterého za ta léta téměř považoval za vlastního, úzkostlivě hledí.

RM nechápal, jak mohl být on krví svého neohroženého lupičského otce, zatímco Jin přišel do rodiny až se svou nemocnou matkou, kterou si jeho ovdovělý otec vzal. RM nikdy nepoznal svou matku. Umřela při porodu. A jemu zanechala poruchu krve, se kterou se léčil většinu dosavadního života.

Jin podobně jako já naopak nikdy nepoznal svého otce, proto k tomu nevlastnímu vzhlížel, jak kdyby byl Bůh, když v jedenácti letech vstoupil do jeho života. Naučil se ta přepadení podnikat s ním. A jeho syna, našeho lídra, bral pod ochranná křídla, jako by byli bratry od narození.

„Hlavu vzhůru," povzbudil ho toho večera s mírným úsměvem, „zítra teprve všechno začne."

RM nervózně odložil svou sklenici. On všechna ta přepadení znal jen z povídaček, a přestože nejspíš naplánoval nejlepší přepadení v dějinách, pořád se bál, protože to byla jenom teorie. Nikdy si neuměl pořádně představit, jaká bude realita.

A Jin to z něj vycítil. „Namjoon-ah," oslovil ho opatrně. RM vzhlédl. Už pět měsíců mu tak na vlastní přání neříkal. „Chci, abys mi něco slíbil." Požádal ho. „Jestli se něco pokazí, tak utečeš. Nebudeš čekat v hangáru, až si pro tebe přijdou."

„Nic se nepokazí," RM se znovu podíval do skleničky a zatnul pěsti.

„Víš stejně dobře jako já, že pokazit se může úplně všechno," opáčil Jin a napil se. „Takže tam půjdu jedině, když mi slíbíš, že jestli to půjde do hajzlu, tak se nenecháš chytit."

„Tohle ti neslíbím," povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Buď mi to teď slíbíš, nebo ještě dnes večer přijdeš o kapitána," podotkl. „Vždyť mě znáš. Jsem pro každou špatnost, ale jedině, dokud vím, že ty jsi v bezpečí."

„Nic se nepokazí, hyung," zopakoval RM a sepjal rty v úzkou čárku, protože tomu sám nevěřil. Nikdy nic nejde tak hladce, jak si to naplánuješ. „Jsme přeci odboj, ne?" zašeptal a pousmál se.

Namjoonův život se točil okolo jedné myšlenky. Odboj. To bylo vše, na co dokázal v tu chvíli myslet. Jeho dědeček, který bojoval ve válce ve Vietnamu, ho naučil té myšlence, jako by to byla stará písnička. Písnička, kterou potom on pět měsíců učil nás. A naučil nás ji skvěle, to se mu musí nechat.

Tu noc naposledy tančil se svým bratrem a připíjeli na vítězství.

A nyní jel s vyšetřující inspektorkou na to samé místo, se kterým se před čtyřmi dny rozloučil. „Šest kilometrů rovně a pak doprava," diktovala mu. „A můžeš jet trochu rychleji, ne?" podivila se. „Se mnou ti nedají pokutu," ubezpečila ho. „Ale ty jedeš třicet za hodinu."

Pravda, Namjoonovy způsoby řízení nebyly nejvybranější, auto sebou často cukalo, protože raději jezdil pomalu, na brzdu šlapal moc prudce, stejně tak na plyn. Když jsem na začátku příběhu nastoupil do jeho auta, asi pětkrát jsem se ho zeptal, jestli nemám řídit raději já, ale pokaždé odvětil, že mě zná asi deset minut, a patřičně mi připomněl, že patřím k nejhledanějším osobám v zemi, takže mi nakonec sklaplo.

Tentokrát s Mirou to bylo ještě trochu jiný. Jel pomalu nejen proto, že to jinak moc neuměl a nechtěl, aby na to přišla, ale hlavně proto, že chtěl co nejvíce oddálit okamžik, kdy dojedou do naší tvrze.

„Ano, to je pravda," zakřenil se nyní rozpačitě. Kontrolka opravdu ukazovala třicet. „Omlouvám se, jsem trochu natvrdlý." Potřásl hlavou a zkusil jet aspoň čtyřicet.

Ve skutečnosti mu myšlenky na Jina dodávaly v tenhle nešťastný okamžik sílu. A zatímco vjížděl do dobře známého areálu, byl myšlenkami jen u něj a u toho, jak mu dodal odvahy, aby tohle všechno podniknul. Byl mu moc vděčný. A nyní, když tady tak seděl v autě, Mira mu nařídila, aby na ni počkal, cítil se na tom místě, které pro nás dřív znamenalo svobodu, jako v pasti.

Všude byli policejní auta. Forenzní se připravovali do akce. Když tohle viděl, bylo mu těžko u srdce a posmutněl. Tolik se toho za ty čtyři dny změnilo. Kolik se toho za čtyři dny může změnit? Ale jak už jsem říkal na začátku, všechno se vždycky může posrat v jedné vteřině.

A on musel bezmocně hledět, jak do jeho šťastných vzpomínek neomaleně vrhlo ozbrojené komando. Tam kde, se s Jinem veselil, nyní stála Mira v ochranném obleku. Nařídila, aby jej měl na sobě každý, kdo vstoupil dovnitř. Myslela, že nás má, že nás všechny dostala.

„Tady se musí skrývat DNA spousty lidí," prohlásila odměřeně. No, kéž by se tady právě teď nacházela jiná DNA než moje, j-hopova a Jinova. Ale nebudeme jí kazit zábavu, že? Povolala forenzní fotografy, chtěla všechno zdokumentovat.

„Je tu podkroví," hlásil velitel Shin. „Nebudete věřit, co jsme tu našli. Neuvěřitelné..." Neuvěřitelně nepoužitelné důkazy o ničem, měl na mysli. Ale jen se dál bavte. Přesně od toho jste tady. A čím dýl tu budete, tím lépe.

Na zdech bylo všechno. Časový rozvrh, fotky, plány. Celej zatracenej plán. A Mira to všechno viděla. „Máme je, kolegové," zajásala. „Právě skončili."

Naopak. Právě začínáme. Za několik okamžiků to přestane být legrace, protože uvidíme našeho vůdce, jak zmateně pobíhá kolem policistů.

KONEC 1. ČÁSTI