La Casa de BTS

Zásnuby

Po dvaceti minutách uvnitř jsme začali navazovat analogové spojení s naším lídrem, který měl svůj úkryt nedaleko. Je to sice trochu nechutný natahovat dráty skrz potrubí, takže na vás vlastně vybafnou z hajzlu, ale zato jsme byli mimo mobilní síť i radiové připojení, zkrátka nás tak nemohl nikdo odposlouchávat. Zapečetili jsme dveře a alarmy se nespustily. Nikdo zvenčí v tu chvíli neměl tušení, že jsme se zmocnili Státní tiskárny peněz a cenin. A v tomhle tichu před bouří, nám to konečně na chvíli připadalo jako úplně obyčejný den.

Byl jsem tu já, konečně převlečený do červené kombinézy, jakou mají ostatní, a zíral jsem na mobily. Na Hyunshikovo číslo, na Anečino. A pak tu byl j-hope, který zrovna přinesl naše zbraně do odpočívárny, v ruce samopal, i když ho držel trochu jako nemehlo, a nepřestával se na mě šklebit.

Raději jsem se podíval zpátky na telefony. On ale stejně přišel až za mnou. Podívali jsme se na sebe a já měl chvíli pocit, jako by nám tohle místo patřilo.

Mírně jsem mu rozcuchal vlasy. „Ale, ale, tady se nám na to přepadení někdo vyfešákoval," ušklíbnul jsem se. Vzpomněl jsem si, že mi vlastně tak trochu kolem krku visí tupá žiletka.

Nechtěl jsem mluvit o včerejšku, ale stejně jsem na něj nemohl nemyslet.

Byl to vlastně skoro obyčejnej večer. Abych pravdu řekl, skoro jsem včera na j-hopa nemyslel, kdyby nepřišel do mýho pokoje sám od sebe. Teď jsem se za to cítil docela provinile.

Zíral jsem na to pitomý sněžítko, na to krásný sněžítko, co mi dal... však víte... on. Jasně, že jsem na něj občas myslel, nemůžu lhát, že ne. Ale zase mi nekřivděte. Kdykoliv jsem byl s j-hopem sám, byl jsem celý jen jeho. Je to úžasnej kluk. Fantastickej. Není to jím, jsou to jen mé vlastní výčitky svědomí, co se občas dostaví.

Když se ozvalo klepání na dveře, trhnul jsem sebou. Přišel jsem blíž k nim a položil ucho na dveře. „Kdo seš?" syknul jsem. RM nám totiž zakázal se během našeho studia večer navštěvovat. Ne že by to teda moc kontroloval, údajně nám prý věří, ale zakázaný to stejně bylo. RM mi zachránil holej život. Je to můj strážnej anděl. A strážní andělé by se přeci jen měli poslouchat. Alespoň občas.

Věděl jsem totiž, čí hlas se ozve, ještě než zasyčel nazpět: „To jsem jen já, pusť mě dovnitř, prosím."

Povzdechl jsem si, promnul si spánky, rychle otevřel dveře, vtáhnul ho dovnitř a rozhlédl se na obě strany, než jsem za sebou zase zavřel. Nejspíš bych se cítil líp, kdybych předtím nemyslel na svýho přítele, vlastně expřítele, vlastně... Když to je těžký... Ke komu teď teda patřím a kdo je ten, koho podvádím? On? j-hope? RM?

„j-hope-ssi," podíval jsem se na něj přísně. „Co to vyvádíš? Znáš pravidla, ne? RM nás zabije."

„Já vím, já vím, já vím," spojil rty v úzkou čárku, přikyvoval a přitom na mě zbožně hleděl. „Musím s tebou mluvit. Posaď se."

„Co se děje?" nechápal jsem.

„Tak posaď se, kruciš," syknul nedočkavě.

Celý popletený jsem ho tedy poslechl. „Ano?" podíval jsem se mu očí. „Tak co máš na srdci?"

„Víš, zítra je to přepadení," vypadlo z něj. Hlas se mu zadrhával. „A ani jeden z nás nemá tušení, co se zítra stane. A proto chci, abys věděl, že to s tebou myslím vážně. Smrtelně vážně. A vím, že jsi trochu starší, i když jen trošku a nikdo by to do tebe ani v nejmenší neřekl, ale..."

„Přejdeš už prosím tě k věci?" zapitvořil jsem se.

„No zkrátka," zhluboka se nadechl. „Možná už hledáš nějaký vážnější vztah. A já jen proto, že poprvý randím s klukem, neznamená to, že to myslím o něco míň vážně. Naopak. Teda... co to melu? Chci říct... nezáleží mi na tom. Myslím to s tebou vážně. A proto bych ti chtěl něco dát." A odhodlaně si sundal z krku to, co je ta stará tupá žiletka po jeho dědovi, kterou mám právě teď na krku tedy já. Když mi ji vtisknul do ruky, zaskřípal jsem zubama. Když se mi však podíval do očí, které zářily štěstím, usmál jsem se na něj, co nejmileji jsem svedl. „Nemohl jsem ti koupit prstýnek, protože jsme tady zavřený," povzdechl si. Zatraceně. Proč je každej člověk, se kterým si začnu, beznadějnej romantik, a já naopak jenom beznadějnej? „Ale až tohle všechno skončí," pokračoval j-hope, „koupím ti takovej šutr, že ho budeš muset odvézt na trakaři, aby ti ruka neupadla." Zazubil se.

„Co to vůbec je?" prohlédl jsem si tu věc ve své dlani. „Zásnubní štítek?"

„Spíš stará žiletka," ušklíbnul se on. „Nechal jsem do ní vyrýt svoje jméno. Alespoň budeš teď vědět, jak se jmenuju."

Spojil jsem rty v úzkou čárku. „Jenomže to je zakázaný," namítl jsem.

„Tak se na něj nedívej," navrhl s úsměvem. „Ale je to tvoje." Trval si na svém.

Hryznul jsem se do rtu. „Podívej... Jak bych ti to jen řekl?" odmlčel jsem se a položil mu ruku na stehno. „Mezi náma to celých pět měsíců klape, rozumíš? A... a... je to skvělý. Pár nocí jsme si užili..."

„Jak pár?" uchechtl se. „Snad všechny, ne? Kolik jich jen bylo? Aspoň pět, šest, ne?"

„Upřímně," přerušil jsem ho. „Nemyslím si, že jsme ideální pár." Nenáviděl jsem se za to, že jsem mu to řekl tak přímo. Možná jsem neměl mít takový pochyby. Ale ještě to není ani půl roku, co můj poslední přítel skončil pod drnem.

„Ale sex byl dobrej, ne?" zamračil se.

„Byl skvělej. Fantastickej, ale..." Protože v tomhle opravdu nebyla ta chyba.

„Tak to je dobrej začátek, ne?" Ale asi jsme oba mluvili trochu o něčem jiným.

„Ale k tomu, aby se z lidí stal pár, je zapotřebí něco víc než dobrej sex, nemyslíš?"

„Říkáš to proto, že mi nevěříš, že to myslím vážně?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „To rozhodně ne." Myslíš to až moc vážně, lásko, já vím.

Popravdě jsem nevěděl, proč mu to říkám. Nejspíš ze sobeckých důvodů. Být zamilovanej při přepadení nikdy není dobrej nápad.

„Ale... já jsem si jistej. Byla tam láska. Z mý strany určitě jo," dušoval se. A pak ho to napadlo: „Je v tom někdo jinej, co?"

Bylo to hrozný muset se mu dívat do očí, neuronit ani slzu, ale říct rychle a pevně: „Ne. Už ne." Díval se na mě jako hromádka neštěstí. Proto jsem rychle dodal: „Podívej, až tohle všechno skončí, možná spolu my dva pojedeme někam do Karibiku nebo co já vím, a uvidíme, jestli to funguje, ale zítra se chci soustředit jenom na to, aby mě nezabili."

Neumím přesně popsat to zklamání s jakým vstával z mé postele, zjevně si myslel, že naposledy. Měl na to právo. Byl na mě hodnej a já jsem mu skoro zlomil srdce nebo tak něco. Neumíte si představit, jak hrozně jsem se kvůli tomu cítil.

A v tom to bylo. Nemohl jsem ho nechat jít. Nedokázal jsem to.

„Hej, j-hope-ssi," postavil jsem se. Když to nezafungovalo, přišel jsem trochu blíž a položil mu ruku na rameno.

A tak skončilo to tam, kde to začalo – v posteli. Bylo to tam. Ta vášeň. Těžko se dala zapřít. A těžko se budeš soustředit na to, že se blíží tvá vlastní smrt, přimáčknutej ke zdi, poslouchající ty jeho něžný kravinky až do rána.

Stále jsem hleděl na ty zatracený mobily, div jsem na nich oči nenechal. On se díval na mě. Věděl jsem, že se kouká. Zatahal jsem za ten řetízek, co mi včera dal, až jsem vylovil ten zásnubní štítek, tu zrezivělou tupou žiletku a ukázal mu ho. Div, že se štěstím neroztekl.

Prudce mě otočí svým směrem. „Ne, ne, ne," pokáral jsem ho. „Tady ne. Dobře?"

Mobil Ibary Aneko začal zvonit. „Nechal jsi zapnutý jeden mobil?" podivil se.

„No tak ho vypni," pokrčil jsem rameny.

Do odpočívárny vstoupili Jungkook a Jin. „Trezor otevřen," oznámil nám Jungkook a zazubil se. Přesto všechno, co si řekli, byl na svýho bráchu pyšnej. Hodně pyšnej.

„Nasaďte si vesty a připravte se na výsadek," poručil nám všem Jin. „Až budete připravení, spustíme alarm."

***

Máte rádi SOPE? Já vím, já vím, shipování je ujetý, ale umíte si představit, jak spolu hrají páreček bláznivých zlodějů? Jak moc je to uvěřitelné od jedné do deseti? Názory, prosím :D