La Casa de BTS

Tak jsme se na chvíli uvolnili

Junghyun si vždycky při práci pouštěl francouzské písničky. Když byl Jungkook malý (takže vlastně dodnes) prý mu je vždycky nesrozumitelnou hatmatilkou přezpívával a Junghyun na ně tančil. Dnes poprvé jsme si na ně měli zatančit všichni.

Zbývalo pár kusů šutrů, které musel odhrnout, aby narazil na... „Země! Zemina!" začal se rozplývat a vyhazovat půdu do vzduchu.

Já a Mat jsme ten rozruch zaslechli jako první. „Co ten jásot?" nechápal jsem, načež mi Junghyun hodil hrst hlíny do ksichtu.

„Tak veselýho jsem tě ještě neviděl!" zvolal Mat, takže hlína přistála na obličeji i jemu.

„Máme to!" ječel Junghyun a dál házel hlínu do vzduchu. „Máme to, kluci! Našel jsem zemi! Budeme se odsud moct dostat živí!"

V tu chvíli mě rozjívený Mat objal a zvednul do vzduchu. Já jsem se ani nebránil. Ještě nenastal ani nedělní večer a už se nás zmocnilo nadšení. Nikdo z nás totiž netušil, že Junghyun, který ten tunel s takovou láskou kopal, ho nikdy vlastně nebude potřebovat, nebo že můj první odchod nebude tunelem ale normálně dveřma. Štěstí totiž přebije všechny negativní scénáře. A my k němu měli pádný důvod.

Narazili jsme na zemi, V měl rotačky na plnej výkon a nepřestával si svůj úkol s nemenším nadšením užívat. Neustále všechny povzbuzoval křičením do megafonu. Právě vytisknul pět set miliard wonů a zdaleka nehodlal přestat, zatímco my tančili a vřískali v trezoru, kde nás zanedlouho objevil i Jin. Přeci nemohl u tak zásadní události chybět.

Zjevil se ve dveřích a začal se nakrucovat, než kleknul k hlíně a nechal si ji proklouznout mezi prsty jako něco posvátného. Ležel jsem tam na té haldě peněz hned vedle něj a pozoroval ho, jak ji líbá.

Vchody jsme zajistili náložemi výbušnin, takže jsme si mysleli, že jsme v bunkru. Bylo to našich deset minut slávy.

„Kdo sakra miluje zvuk moře?!" Ehm... Třeba RM. Tady V by mu však oponoval: „Tohle je pravá poezie." Ječel do megafonu, když chodil kolem mašin. „Tohle je srdce světa, které bije přímo tady, bije pro nás, protože ho nutíme bít! Protože okolo tohoto se točí svět, sakra!" Ulevil si V, dal megafon od úst a utřel si pot z čela. Už tady nejspíš křičí něco přes hodinu.

Jungkook přiběhl do trezoru. „Co je vám? To tady pořádáte večírek? Beze mě?" vydechl a šokovaně si prohlížel, jak se objímáme a házíme po sobě hlínou a penězi. Potom však uslyšel píseň a začal zpívat. Slova blbě, melodie kurevsky čistě.

Junghyun vyšel ven za ním a začal se s ním točit kolem dokola.

V si za námi přišel dát pauzu. „Zbláznili jste se nebo co?" nakrčil obočí, ale křenil se, protože měl rád, když jsme byli šťastní.

Nikdo mu nic nevysvětloval, jenom ho vtáhli mezi sebe a začali se všichni točit kolem dokola. Já na ně vyhodil balík peněz a znovu se svalil do těch ostatních. Poprvé po dlouhé době jsem si pomyslel, že bych nechtěl být nikde jinde než právě tady.

Nepochybně to byl ten nejšťastnější okamžik, který jsme společně tam uvnitř zažili. A tak jsme se na chvíli uvolnili.