La Casa de BTS

Už zase vyprávím příběhy...

A chcete vědět, co jsme mezitím dělali my? Neustále dokola jsme něco dojebávali. Jin nyní musel našim rukojmím lhát o tom, co právě slyšeli: „Ty výstřely byly zapříčiněny střetem s policií." Obočí mu lítalo neustále nahoru a dolů. Ale, jak už jsem říkal, Jin má kurva něco nalhaný, takže mu to ti chudáci nejspíš zbaštili. Teda... v tu chvíli, kdy jsem to slyšel, jsem si myslel, že o tom aspoň bude lhát. Já bych to na jeho místě určitě udělal. Jenomže Jin si to během vteřiny rozmyslel. Proč být za lháře, když může říct pravdu? „Tu situaci vyvolal jeden z rukojmích, který porušil moje pravidla a pokusil se je kontaktovat tímhle telefonem." Ukázal všem Hyunshikův mobil a spustil nějaký trapný vyzvánění, aby se u toho tolik nenudil.

Já na druhým konci haly si nahlas povzdechl. Tohle nemyslel vážně, že ne? Poslouchal jsem Hyunshikovo vyzvánění v rytmu tanga a nemohl to vydržet. Zatínal jsem pěsti, poklepával botou o podlahu, zatímco on okolo nich tančil s telefonem v ruce a sem tam se na někoho z nich i zahihňal. Doslova zahihňal. Měl jsem chuť za ním jít a jednu mu vlepit.

„A já se ptám," pokračoval, když tu sračku konečně vypnul. „Protože telefon pana Parka mám u sebe já a tím jsem si jistý, čí je potom tenhle?"

Hyunshikovi bylo na blití. Netušil, kde je Jimin, kterýmu vyznal lásku, jak nejlépe uměl, když se naposledy viděli. Bál se, že je mrtvý. Jenomže ještě víc se bál, že když se přizná, že telefon patří jemu, tak ho taky zabijem.

„Je někomu tohle vyzvánění povědomé? No?" chtěl vědět Jin dychtivě a pustil tu věc znovu na plný pecky. Zjevně se dobře bavil.

Hyunshik by mi měl ale poděkovat, že jsem se rozhodnul tohle divadýlko utnout. K čemu to Jinovi asi tak bude takhle je děsit? Mučit? Fakt si to tak moc užívá? Proč dostal velení na týhle akci? RM-ssi, sakra, proč?!

Přišel jsem k němu a zeptal se: „Co se stalo, he?" Vlastně jsem nechtěl, aby přišel na to, komu ten mobil patří, protože jsem začínal tušit nejhorší.

„Co to děláš?" obořil se na mě. Asi jsem právě přerušil jeho „hrátky s rukojmími" nebo tak něco, že jo?

„Všichni jsme kurva slyšeli ty výstřely," řekl jsem. „Tak se tě ptám, co se sakra stalo."

Jin se rozhlédl na našich šedesát šest svědků. „Tady ne," rozhodnul a popadnul mě za paži, aby mě mohl odvláčet do odpočívárny. Vysmýknul jsem se mu a došel tam po svejch.

V odpočívárně jsme si tedy on, já, V a j-hope udělali naši první válečnou poradu. Když na nás vyklopil, že nařídil Jungkookovi popravit rukojmí, všem třem se nám až nemístně přitížilo.

„Řekli jsme si snad žádný oběti, ne?" vypálil jsem na něj.

„Měl u sebe telefon! Telefon, kruciš!" Jin si vztekle dupnul nohou do země. „Co jsem měl podle tebe dělat, naplácat mu na zadek?"

Nevěřícně jsem na něj zíral.

„Vystrašit ho, ne ho zabít," vyjekl zoufale V. Jin právě dává sbohem jeho víře v lepší budoucnost. A to mu nechtěl dovolit. „Maximálně mu uříznout ucho jako ve filmech!" V nešťastně lomil rukama.

Jin se na něj nakvašeně obrátil. „Kdyby policii řekl, kolik nás je a kde jsme, tak byste tu teď leželi s kulkou v břiše!" odfrkl si Jin dopáleně. Pak o něco méně razantně dodal. „Avšak uznávám, měli byste obě uši."

Popošel jsem pár kroků od něj. Co sakra čekal? Že mu poděkujeme? „Kdo vystřelil?" zeptal jsem se.

„Jungkook," odvětil Jin a rychle se napil vody. Nejspíš se trochu i styděl, že tuhle špinavou práci hodil na našeho nejmladšího kolegu. Zaúpěl jsem. V se chytil za hlavu. „Víte, co se říká, ne? Mladá krev, horká krev." Pokusil se odlehčit atmosféru vtipem. O tom, že se tohle říká, jsem ale bohužel pro něj ještě neslyšel.